Talilina cesta do Mžilije
General Summary
Když bledá elfka po dlouhých dnech stoupání konečně stála v ústí jeskyně, za kterým čekal tajemný, rozlehlý a tolika strašlivými příběhy oplývající Povrch, na okamžik zaváhala. Nebylo to příliš v její povaze, když už se jednou pro něco rozhodla, většinou to prostě udělala, bez pochybností a bez výčitek. Byla vychována jako oddaná žačka Velkého Snovače, a tak věděla, že je jen loutkou na nitích osudu – tedy alespoň dokud nebude její vlastní příběh tak dobrý, aby vystoupila z davu podpůrných charakterů a začala ho psát sama jako Protagonista.
Naposledy se podívala do uklidňující temnoty Podtemna, zhluboka nasávající ten zemitý a vlhký vzduch který dýchala od svého zrození. Pak učinila konečně krok vstříc slunci.
Osudovost tohoto rozhodnutí poněkud pokazil fakt, že přibližně po minutě se s tichým nadáváním opět vrátila do stínu tohoto pradávného hraničního místa, snažíc se přes slzy a bolest svých očí alespoň částečně rozpoznat tvary a obrysy. Rychle pochopila, že tohle bude problém. Ve skutečnosti už na povrchu párkrát byla, ale vždy na doporučení svého učitele jen v noci. Nyní chápala proč. Jistě, byla obeznámená s existencí slunce. Ale nečekala, že bude takto přehnané. Obrovská ohnivá koule plující po obloze, vypalující jí oči a doslova tavící její jemnou šedou kůži byla naprosto předimenzovaná.
Trvalo několik pokusů, než Talila, jak se elfka jmenovala, přeběhla, zahalená v plášti a s očima přivřenýma jak jen to šlo aniž by musela běžet úplně po slepu k nedalekému shluku stromků. Když konečně do prvního z nich narazila, objímajíc ho a v pláči mu děkující za pomoc, začalo jí docházet, že tohle bude hodně, hodně dlouhá cesta.
…
Cesta, která by běžnému poutníkovi zabrala maximálně pár týdnů se protáhla téměř na dva měsíce. Cestovala v noci, přes den se skrývala v dírách vyhrabaných v mechu či jehličí. Lidé, o kterých vždy slyšela, jak jsou pohostinní a naivní jí zklamali. Vždy když v hluboké noci klepala na okna lesních samot s obličejem přitisknutým co nejblíže okenním tabulkám aby obyvatelé bez problému spatřili její světlé oči s široce rozšířenými zorničkami a poznali tak dle zvyku Nočních elfů, že není nepřítelem, setkala se jen s tichem. Dvojice mláďat, které zahlédla oknem se dokonce schovali pod peřinu, aby s ní nemuseli jednat a když požádala několik pavouků, které našla v lese, aby je šli vzbudit, děti s křikem utekly kamsi do sklepa. Talila se rozhodla do budoucna ani nesnažit a raději si povídala již jen se stromy a zvířaty.
…
A pak konečně došla do zaslíbené země – těžká bouřková mračna zakrývala kruté slunce i v pravé poledne a ona pochopila, proč si souložnice jejího vznešeného otce zvolila pro svůj domov toto místo.
Mžilij se nemohla s Tolodhartou, jejím rodným jeskyním městem, rovnat co se týká organizace a architektury, nemohla mu však upřít jistou poetiku. Klikatící se uličky i velké obchodní třídy svorně plné bláta, přístavní čtvrť tak rozmáčená, že nebylo jisté kde začíná moře a končí město a především ti obyvatelé! Byli všude a zdálo se, že nikdo z nich nemá žádný cíl ani užitek pro nikoho z ostatních. Někteří se prostě jen váleli v blátě a něco nesrozumitelně blekotali, jiní po ní z neznámého důvodu chtěli peníze a ukazovali přitom na své chybějící končetiny, místo aby jako jakákoliv rozumná bytost prostě ukončili své utrpení. Dva námořníci jí nabízeli peníze za fyzický kontakt, ale když tuto nabídku zvažovala nejspíše příliš dlouho, rozhodli se použít fyzického nátlaku. Když Talila z jejich bezvládných, ale stále dýchajících těl sbírala váčky s penězi, byla uražená, že vstupovali do obchodního vyjednávání bez dostatečného kapitálu. Se zakoupenými praženými semeny podzemnice olejné se zúčastnila rozverného představení na náměstí, kde byla jakási žena za jásotu davu rozčtvrcena poněkud nervózními domácími zvířaty. Sdílejíc uspokojení s obyvateli města z toho, že bylo nejspíše učiněno za dost spravedlnosti se rozhodla ubytovat a pak začít pátrat po Luluth Hbité Ručce, nejslavnější tulačce a zlodějce této části světa a po jejím synovi… po svém bratrovi, který určitě bude mít z nové sestry obrovskou radost.
Naposledy se podívala do uklidňující temnoty Podtemna, zhluboka nasávající ten zemitý a vlhký vzduch který dýchala od svého zrození. Pak učinila konečně krok vstříc slunci.
Osudovost tohoto rozhodnutí poněkud pokazil fakt, že přibližně po minutě se s tichým nadáváním opět vrátila do stínu tohoto pradávného hraničního místa, snažíc se přes slzy a bolest svých očí alespoň částečně rozpoznat tvary a obrysy. Rychle pochopila, že tohle bude problém. Ve skutečnosti už na povrchu párkrát byla, ale vždy na doporučení svého učitele jen v noci. Nyní chápala proč. Jistě, byla obeznámená s existencí slunce. Ale nečekala, že bude takto přehnané. Obrovská ohnivá koule plující po obloze, vypalující jí oči a doslova tavící její jemnou šedou kůži byla naprosto předimenzovaná.
Trvalo několik pokusů, než Talila, jak se elfka jmenovala, přeběhla, zahalená v plášti a s očima přivřenýma jak jen to šlo aniž by musela běžet úplně po slepu k nedalekému shluku stromků. Když konečně do prvního z nich narazila, objímajíc ho a v pláči mu děkující za pomoc, začalo jí docházet, že tohle bude hodně, hodně dlouhá cesta.
…
Cesta, která by běžnému poutníkovi zabrala maximálně pár týdnů se protáhla téměř na dva měsíce. Cestovala v noci, přes den se skrývala v dírách vyhrabaných v mechu či jehličí. Lidé, o kterých vždy slyšela, jak jsou pohostinní a naivní jí zklamali. Vždy když v hluboké noci klepala na okna lesních samot s obličejem přitisknutým co nejblíže okenním tabulkám aby obyvatelé bez problému spatřili její světlé oči s široce rozšířenými zorničkami a poznali tak dle zvyku Nočních elfů, že není nepřítelem, setkala se jen s tichem. Dvojice mláďat, které zahlédla oknem se dokonce schovali pod peřinu, aby s ní nemuseli jednat a když požádala několik pavouků, které našla v lese, aby je šli vzbudit, děti s křikem utekly kamsi do sklepa. Talila se rozhodla do budoucna ani nesnažit a raději si povídala již jen se stromy a zvířaty.
…
A pak konečně došla do zaslíbené země – těžká bouřková mračna zakrývala kruté slunce i v pravé poledne a ona pochopila, proč si souložnice jejího vznešeného otce zvolila pro svůj domov toto místo.
Mžilij se nemohla s Tolodhartou, jejím rodným jeskyním městem, rovnat co se týká organizace a architektury, nemohla mu však upřít jistou poetiku. Klikatící se uličky i velké obchodní třídy svorně plné bláta, přístavní čtvrť tak rozmáčená, že nebylo jisté kde začíná moře a končí město a především ti obyvatelé! Byli všude a zdálo se, že nikdo z nich nemá žádný cíl ani užitek pro nikoho z ostatních. Někteří se prostě jen váleli v blátě a něco nesrozumitelně blekotali, jiní po ní z neznámého důvodu chtěli peníze a ukazovali přitom na své chybějící končetiny, místo aby jako jakákoliv rozumná bytost prostě ukončili své utrpení. Dva námořníci jí nabízeli peníze za fyzický kontakt, ale když tuto nabídku zvažovala nejspíše příliš dlouho, rozhodli se použít fyzického nátlaku. Když Talila z jejich bezvládných, ale stále dýchajících těl sbírala váčky s penězi, byla uražená, že vstupovali do obchodního vyjednávání bez dostatečného kapitálu. Se zakoupenými praženými semeny podzemnice olejné se zúčastnila rozverného představení na náměstí, kde byla jakási žena za jásotu davu rozčtvrcena poněkud nervózními domácími zvířaty. Sdílejíc uspokojení s obyvateli města z toho, že bylo nejspíše učiněno za dost spravedlnosti se rozhodla ubytovat a pak začít pátrat po Luluth Hbité Ručce, nejslavnější tulačce a zlodějce této části světa a po jejím synovi… po svém bratrovi, který určitě bude mít z nové sestry obrovskou radost.
Comments