1. Kapitola

Světlo na cestě

Aldana

                Utíkala lesem jako raněná srnka. S tlukoucím srdcem se hnala kupředu, mokrá půda jí hrozila uklouznutím a zakroucené kořeny starých stromů se jí snažily podrazit nohy. Nedbala ničeho. Musela se dostat pryč, co nejdál od těch očí! Cítila, že démon je blízko, vnímal každý její krok a vlny strachu, kterými k němu vysílala zprávu o svém zoufalství.

                Riskovala rychlý pohled za sebe a zahlédla ho. Černý stín, plížící se těsně na hranici viditelnosti. Ze tmy se svítily žluté oči hořící inteligencí. Ozval dutý smích, ze kterého ji zamrazilo. Tichý skřek, jen stěží lidský, který se s pohrdáním nesl nad krajinou.

                Nebyl to lov, byla to krutá hra a ona byla tou štvanou zvěří. Démon ji chtěl zlomit, a proto musí být silná. V rychlém gestu za sebe rozsypala směs ochranných bylinek a udělala ve vzduchu znamení. Snad netvora zpomalí.

                Ještě zrychlila. Houstnoucí tma ji doháněla a za chvíli již nebude vidět na krok.

                Náhle se před ní zjevil sráz, div že v té rychlosti nepřepadla dolů. Chytila se kluzkého kmene nejbližšího stromu, aby se zachránila před pádem, a celá zadýchaná se svezla a opřela se o kolena, aby vydýchala ten oheň v plicích.

                Ohlédla se. Srdce jí bušilo až v krku a jejím polekaným smyslům se zdálo, že snad každý stín, každá zakroucená větev co hned vyrazí, aby usilovala o její život. Les byl ale tichý a zdálo se, že je na úpatí strže sama.

                S tlukoucím srdcem se postavila na nohy, které se pod ní po náročném běhu měnily v bláto, zatímco Lecie, její rezavá kočka, se proplížila kolem a otřela se jí o suknice. I když v srdci necítila úplný klid, přesto už snad svého pronásledovatele setřásla a nebude muset utíkat.

                „Pojď.“ pobídla svou chlupatou společnici a zapotácela se, jak se pod ní podlomily nohy.

                Strž se táhla dolů jako černá propast