Troglodytí jeskyně

Účastníci: Allarin, Jo, Tai, Tar-ara, Xinos
Původní datum: 13. 8. 2025 (z něj jsme byli vytrženi)
Mise se koná: 25. 1. 1042
Místo: Arador > Valaren > jeskyně troglodytů severozápadně od pevnosti Vztekloun
--------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Úvod
-------
Popili jsme posilující lektvar od Xinose, který nám zrychlil reflexy. Allarin na Xinose hodila bílé kouzlo a jeho reflexy jsou ještě rychlejší.
Mám nataženu drtivou tětivu a na výstroji pověšenou lucernu s křesadlem v kapse.
--------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Vstup do jeskyně
============
Jakmile nás skřítčí sourozenci, Zibi a Ziba, dovedli ke vchodu do troglodytí jeskyně, přestali se o nás zajímat a vytratili se.
Bylo 4:30 h, ještě noc, měsíc ale jasně svítil. Na keřích ve vchodu jsme detekovali zelenou magii (měla za úkol udržet něco uvnitř), za nimi jsme vycítili magicky aktivní místo s černou magií. Keře byly nastaveny na kooperaci se zelenomágy, takže když jsem se jich dotkla, začaly se samy rozplétat a vypadávaly z nich kosti těch, kteří se zevnitř marně snažili projít ven. Jednalo se o troglodytí kosti – já s Tar-arou a Allarin jsem si je nabraly do bezedných pytlů.
 
S Tar-arou jsme z kostí identifikovaly, že:
MÍSTNÍ TROGLODYTÉ jsou obojživelníci, mají výšku cca 1,5 m, jsou na úrovni doby kamenné, tedy používají kamenné nástroje, kovové zbraně bývají pouze kradené a používá jen elita. O velení v tlupě bojuje vždy nejschopnější samice a samec. Samci bojují fyzicky, samice bývají šamanky. Kdo vyhraje, vede kmen až do smrti, poté se bojuje o dalšího nástupce. Pokud vyhraje samice, v rodu rozhodují samice, pokud samec, tak samci. Šamanky bývají talentované jen na jednu barvu magie, kterou ale mívají nad 50 %. Čili jejich kouzla jsou nebezpečná, ale nebývají moc inteligentní a neumí jich hodně. Pohlaví, které vládne, jsou bojovníci, ostatní se starají o domácnost. Tar-ara z anatomie zjistila, že kosti ve vstupních keřích jsou samičí, čili budeme mít co dělat s kouzlícími troglodyty. Samice si vychovává max. jednu nástupnici, ostatních se jakožto konkurence zbavuje.
 
S Tar-arou jsme podržely „dveře“ v podobě závěsu ze začarovaných kořenů otevřené a ostatní vešli do jeskyně. Za mírným závalem pár metrů směrem do jeskyně se ukrývali 3 tupí troglodytí kostlivci vyzbrojení primitivními trouchnivými kopími s kamennými hroty. Než jsem rozžala lampu, byli kostlivci družinou rozšmelcováni, přičemž Tar-ara našla zalíbení v plýtvání magií hned po ránu a s chutí metala modré kinetické vlny a vzdušné víry a teleportovala se skrz místo se záhadným práškem, který po Allarin s Xinosem mrštil jeden z nově se objevivších kostlivců, a který Tar-ara kouzlem rozptýlila z jednoho místa u země po celé chodbě. Xinos s Allarin a Tar-arou se pustili onou zapráškovanou chodbou vedoucí doprava, kde probudili další skupinu spících kostlivců (na cestu jim svítilo Xinosem vykouzlené ohnivé levitující světélko) a Jo se bez upozornění na vlastní pěst vydala dveřmi, které odhalil onen vrhající kostlivec. Já tedy nechala závěs z křoví, aby se opět uzavřel (pouze hlína, která z něj před tím vypadala, už zůstala ležet na zemi), na rozcestí jsem se nechala od Xinose slovně ujistit, že u nich je vše v pořádku, hodila na sebe kouzlo proti detekci nemrtvými a vydala se za Jo.
Zatímco se Tar-ara teleportovala, Xinos s uspokojením křupal a Allarin nožem oďoubávala jednoho pozvolna se probírajícího kostlivce po druhém, Jo prošla souběžnou jeskyní s oltářem (zdrojem černé magie), v ní zabila dalšího kostlivce a oklikou dorazila do místa, kde Xinos právě drtil posledního vstávajícího kostlivce. Tato část jeskynního komplexu je tedy průchozí.
Protože boj skončil, jaly jsme se s Jo a Allarin zkoumat ten oltář, zatímco Xinos, aniž by cokoli řekl, se vlámal do prvních dveří, které objevil. I objevil tak za nimi 5 elitních urostlých (ač na naše poměry zoufale chatrných) troglodytích kostlivců ve škeblové zbroji, ovládaných šamankou stojící za nimi. A protože ani v tuto chvíli se nám Xinos se svým „objevem“ nepochlubil, přivolala nás až Tar-ara, která stála poblíž. Ani tato skupinka kostlivců pro nás ale nakonec nepředstavovala velký problém a i se šamankou rychle padla.
 
Prozkoumali jsme celou dostupnou oblast jeskyně. Místností s oltářem i tou sousedící, kde jsme pobili kostlivce se šamankou, protékal pod společnou stěnou potok. V místnosti se šamankou, ve stěně za potokem, zčásti pod hladinou, jsme našli mříž opatřenou černým kouzlem dosahujícím až za stěnu, spouštěným přiblížením či dotykem a propojeným s oltářem ve vedlejší sloji. Dle mapky, kterou našla v jednom šuplíku Tar-ara (spolu s chitinovou krustičkou škorpióna, který ji měl chránit, ale chudáček tam vyhladověl), byl oltář z druhé strany propojen ještě s dalším místem na opačném konci sloje, cca 3 m pod hladinou potoka.
Allarin prozkoumala AMULET, který měla troglodytí šamanka na krku. Obsahoval jedno kouzlo s omezenou silou, zlepšující schopnosti uživatele ovládat své nemrtvé. Amulet měl tvar kosočtverce z perleti, v něm byl zasazen černý drahokam ve tvaru kapky.
Kouzlo na mříži nepocházelo od troglodytů, musel jim ho někdo seslat na zakázku. Navrhla jsem Allarin, aby zkusila ohledně otvírání mříže vyslechnout duši mrtvé šamanky, kterou jsem vycítila nad mrtvou kostrou, ale Allarin nechtěla riskovat nekromantský souboj. Byla si ale jistá, že pokud nepřijde jiný nekromant, co by kostru znova probral, duše šamanky se sama o sobě se z tohoto stavu až do excitace nedostane.
Zatímco Xinos s Tar-arou zjišťovali, zda se v přilehlých místnostech nenacházejí „předměty, které už nikdo nepotřebuje“ (taky jsem si nabrala pár škeblí s perletí ze šamančina primitivního brnění), Jo s Allarin šly zkoumat ten oltář. Přidala jsem se až poté, co jsem v jedné místnosti objevila líheň troglodytích vajec a pár neporušených, ač již mumifikovaných, jsem si naložila do bezedného pytle. Ani jsem netušila, jak velkou radost z tohoto mého objevu bude mít Xinos, který, jak se ukázalo, si tím u svého démonka koupil další zvětšení kapacity bezedného pytle. Tar-ara si taky nabrala pár vajec: pro nás zaklínače jsou totiž mumifikovaná vejce některých plazů po vysušení a pomletí použitelná jako zvýšená ochrana proti infekcím nekrofágů (ghúlů, zombií apod.). Pokud se tedy výrobek pozře ještě před infikací.
Xinos poté prozkoumal onen prášek, kterým na něj zprvu zaútočil kostlivec, ale jednalo se pouze o vyčpělý relikt nějaké patrně pepřové substance, po letech a v aktuální koncentraci zcela neškodný.
Co se týče oltáře, ten se nacházel na ostrůvku za úzkým pruhem vody, kde byl rovněž ustaven podstavec s křížem ve tvaru X. Na každém konci ramene kříže se nacházela humanoidní lebka (elfí či půlelfí) s blonďatým skalpem, v podstavci bylo ložisko černé magie. Na oltáři byly rozestaveny kostěné figurky jako na šachovnici, připomínalo to bojovou mapu, kde jedna skupina figurek byla primitivně vyřezána z troglodytích a jedna patrně z humanoidních kostí. Zřejmě plán nějaké bitvy, která se tu kdysi udála.
Přišla jsem s teorií, že to místo pod vodou, ke kterému vede černý bond od mříže a oltáře, by mohlo být buď otvírání, nebo naopak něco, co se probudí, když se někdo pokusí mříží projít. Nechtělo se mi ale ani potápět a ověřovat to osobně, ani k tomu zaúkolovat místní vodní živočichy, protože jsem jim neměla co za odměnu nabídnout. Tar-ara, která narozdíl ode mě neměla problém předhodit rybkám červíky z kompostu, který jsme objevili při průzkumu v zadní části jeskyně, se toho ujala a jednu rybku přemluvila. Poté rybce přečetla paměť a sdělila nám, že na dně se nachází dlaždice ve tvaru kosočtverce, s klíčovou dírkou ve tvaru toho amuletu, který Allarin sebrala z krku troglodytí šamance.
Tar-ara tak dlouho prudila, ať zkusíme, co se tím odemyká, až jsme ji přehlasovali a odešli vyzkoušet poslední neprozkoumanou chodbu na opačném konci jeskyně s tím, že pokud nikam nepovede, vrátit se a riskovat střet s černou magií můžeme vždycky.
 
5:00 h.
Cesta vedla po stráveném kovovém žebříku do chodby o patro výš, kde na nás číhal ghast se žlutou magií, ovládaný (dle auraskenu Jo) skřetím nekromantem iluzionistou.
GHAST je forma vyššího nemrtvého, duch viditelný pouhým okem, průhledná mlha (obličej, tělo, pařáty). Běžnými zbraněmi je nezranitelný, ty zaklínačské na něj účinkují. Ovládá většinou jen 1 barvu magie, dokonce někdy umí používat i schopnost některých psýché.
Přezbrojila jsem z drtivé tětivy na normální a půjčila Xinosovi svůj zaklínačský meč, protože mi na nejvzdálenějším konci družiny stejně k ničemu nebyl. Nicméně než se Xinos vůbec stačil dostat k činu, nechal se ghast sežehnout od Jo a jediné, čeho docílil, bylo vykouzlení iluzorního goblina. Toho ovšem viděl pouze Xinos, který ho vesele ignoroval, a ghast se při prvním dotyku rozplynul, takže žádnou škodu nenadělal a Xinos mi můj meč zase vrátil.
Jo, která mezitím při pokusu vylézt po žebříku urvala hned první zrezavělou šprušli, se poté od Xinose nechala teleportovat o patro výš, tam, kam až Xinos byl schopen dohlédnout svým termoskenem. Jo auraskenem objevila falešnou stěnu a za ní kus nekromantské duše schované v artefaktu, který rozbila a přizvala Allarin, aby se podívala na zoubek tomu, co na místě eventuálně ještě zbylo. Allarin žebřík unesl, takže dorazila po svých, nám ostatním Xinos otevřel portál. Mně se do něj moc nechtělo, ale postrčil mě do něj, a nakonec to nebylo nic tak strašného, bylo to prostě jako projít dveřmi. Allarin zjistila, že nad rozbitým artefaktem volně levituje duše s bondem vedoucím dále do chodby, která má stejný základ, jako ten, kdo je na druhém konci. Patrně nějaký duševní klon. Allarin tohle kouzlo ještě neznala, zdá se, že je to kouzlo s potenciálně velkými duševními následky, složité, riskantní, které se v gildách záměrně nevyučuje, alespoň tedy na nižších úrovních. Jo Stříbřitkou ten bond přeťala (takovou zbraň si musím taky pořídit!) a Allarin pak tu půlduši nad artefaktem odeslala do říše mrtvých. Mě trochu rozmrzelo, že jsem svou nekromancií nezachytila, že ta duše byla pouze poloviční, ani že od ní vede bond. Po celou dobu jsem pouze nezřetelně vnímala, že za (imaginární) stěnou zrovna někdo umřel, Allarin jeho duši rozpustila a ta zmizela. Zapamatovala jsem si tedy alespoň tento pocit.
Pokračovali jsme dál chodbou, měla 2 m na šířku, 3 m na výšku, do hladka vyleštěné kamenné stěny, kvalitní trpasličí práce. Co 4 m byly ve stěnách malé výklenky s kamennými mističkami, které kdysi sloužily k osvětlení. Vnímala jsem, že v této části dlouho nikdo nebyl, jediný život kromě nás představovali podzemní průhlední miniaturní mravenci, kteří to tam zrovna začínali prozkoumávat.
Po asi 300 metrech Xinos zaregistroval za stěnou na jedné straně chodby volný prostor, žádný otvírací mechanismus jsme ale nenašli. Výklenky s miskami v tom místě byly blíž u sebe, než všechny ostatní, a v prostoru pod nimi, resp. pod námi, Xinos vycítil propadlo. Ustoupili jsme tedy a Xinos jednu po druhé rozžehl (kouzlem) všechny 4 nejbližší misky. Otevřel tím propadlo, které při návratu do původní pozice protizávažím ve stěně otevřely vstup do tajné místnosti. Xinos do ní nahlédl jako první a našel v ní skřetího šamana v nařasených šatech, v tureckém sedu, v klíně hlavu/lebku jakéhosi zvířete, na hlavě měl šaškovskou čepici. Xinos mu bez problémů rozštípl kladivem hlavu (ze šamana toho patrně poté, co mu předtím Allarin umrtvila půlku duše, moc příčetného nezbylo, takže byl snadná kořist). Allarin nyní tedy spláchla do říše mrtvých i tento duševní zbytek – zabralo jí to víc práce, než předtím. Stále hladová Jo posvačila šamaní ruku, což Tar-aru, která se u ní s tímto chováním dosud nesetkala, mírně udivilo.
 
Já hlídala v chodbě a Allarin s Tar-arou zatím zkoumaly zvířecí lebku. Allarin při doteku ucítila konexi s říší mrtvých. Jednalo se o nekromantický artefakt, ale nikoli s nekromagií. Tar-ara zkonstatovala, že dle lebečního švu se jednalo o plaza, něčeho jako bazilišek, ale spíše s lidským typem obličeje. Nebyla to přirozená lebka, ale patrně mutant nebo něco nepřirozeně vyrobeného magií či genetickou deformací. Jo si urvala další kousek skřeta.
Xinos mezitím od svého démonka zjišťoval, co chce za další zvětšení bezedného pytle. To připomnělo Tar-aře, že její démonek po ní požadoval dvoumincový rubín, a seznala, že právě teď je ideální chvíle ho začít shánět. Jako z udělání Xinos jeden přesně takový ve svém bezedném pytli našel a dal jí ho s tím, že si to u ní vybere později. Jo přežvykovala svůj urvaný kus skřeta a pozvolna začínala mít potřebu pokračovat v cestě.
Zatímco ostatní prokrastinovali, já se šla podívat na tu lebku, kterou Allarin ještě stále nekromancií zkoumala a upřeně jí při tom hleděla do očí. Vtom se lebce rozzářily oční důlky a já v lebce ucítila trhlinu do říše mrtvých – že říše mrtvých je blíž, než by měla být. Allarin znepřítomněla. Po chvíli lebce důlky vyhasly a Allarin, kterou přerušení kontaktu stálo značné úsilí, mi řekla, že viděla černou řeku, nad ní šedou mlhu a sedmero převozníků. Jeden z převozníků s ní prý komunikoval a když se Allarin zkoušela odpojit, zvědavě ji pozoroval. Dozvěděla se od něj, že pokud je nekromant dostatečně nadaný, může mu tato lebka nebo jiný z podobných artefaktů zprostředkovat komunikaci s převozníkem. Allarin z literatury ví, že se jedná o alternativní způsob, jak nekromant může ukrýt svou duši v říši mrtvých s tím, že tělo zmizí ze světa živých a přetrvává na pomezí – pomocí převozníka může dlít na úrovni řeky.
Allarin se pokusila nacpat lebku do bezedného pytle, ale její démonek ji vyplivnul zpět, očividně se mu nezamlouvala. Na to konto jsem si ji blíž prohlédla já a ke svému údivu a zděšení zjistila, že je to LEBKA TVORA, KTERÝ ZAHYNUL V PRŮBĚHU ZMĚNY Z DRAKA NA ČLOVĚKA, a že tedy byl podobná bytost, jako Jo. Zanesla jsem tedy lebku Jo, která ji oskenovala dračím zrakem. Ucítila intenzivní vzpomínku, závan (otisk) aury z doby, kdy byl ten tvor ještě živý – jeho očima byla svědkem jeho úmrtí. Byla to mladičká dívka, připoutaná ke kůlu v jednom z vrcholů septagramu. Okolo ve zbylých cípech septagramu bylo rozestaveno 6 skřetích šamanů, kteří jí mučili kouzly z černé a žluté magie. Jedním z nich byl i ten, kterého jsme před chvílí zabili. Dívka se nakonec bolesti neubránila a její duhová magie ji začala proměňovat v draka. Uprostřed proměny jí šaman uťal hlavu. Jo beze slova došla znova ke skřetovi a urvala si z něj další kus k obědu. Já z ní vytáhla, co provedl, ale na dotaz, jestli se to samé může stát i Jo, už neodpověděla. (Ani nemusela).
Navrhuji vzít lebku s sebou, dali jsme ji tedy ke Xinosovi do batohu. Ten mezitím ze svého démonka vytáhl, že za další zvětšení bezedného pytle chce hezkou čepičku s rolničkami. Xinos mu tedy věnoval tu šamanovu. Démonek sice reptal, že je celá od krve, ale pak si ji nasadil na hlavu, zatvářil se spokojeně a bezedný pytel rozšířil (už po šesté).
Tar-ara mezitím úspěšně uplatila svého démonka dvoumincovým rubínem, který mu báječně sedl namísto zubu, a za další zvětšení kapacity bezedného pytle si řekl o jednu kostku věčného ledu (prý je výborná do drinků). Xinos o magickém ledu, co nikdy netaje, už slyšel, a Tar-aře sdělil, že tady ho asi hned tak nikdo nesežene. Lze ho totiž získat z magických míst se silnou rudou magií, s extra nízkou teplotou, tedy v ledovci, v němž musí být přítomen modrý element. Najít právě takový kus ledu je velké umění. A tak Tar-ara démonka obratně přemluvila, aby navrhl jinou alternativu (připomněla mi tím jednoho výřečného politika z mé domoviny, který taky uměl vymámit i z jalové krávy tele). Démonek si tedy řekl o dračí slzu, a Tar-aru jsem pro změnu nepotěšila já, protože co vím, nazývají se tak jisté druhy perel, které už v dnešní době neexistují. Dají se najít už maximálně jen jako zkameněliny v pravěkých horninách.
 
Východ z jeskyně
============
Ušli jsme další 2 km, podešli jsme tak celý kopec. Chodba končila schodištěm vzhůru, táhlým, dobře 100 m dlouhým, o 999 schodech. Vedly k velkým kamenným dveřím s masivními velkými pákami, jednou na každé straně, v úrovni trpasličí hlavy. Xinos svým konstantně zapnutým termoskenem zjistil, že venku před východem hlídá u ohně 6 střetů. Teleportoval k nim Jo, která hned dva z nich sejmula Darzigovým úderem. My ostatní zaútočili od vrat, a ani ne za 4 vteřiny bylo po boji (a Jo si opět ukousla z jednoho skřeta).
V okolí jsem nezaregistrovala žádné zvířecí špehy ani zelený bond, takže jsme sesbírali vystřelené šípy, já vytáhla z jednoho stromu šipku, kterou k němu před chvílí Xinos přišpendlil čelist skřetího velitele. Strom jsem si namapovala pro stromoport, zavřela jsem vchod do jeskyně pákou, kterou jsem venku objevila, a Xinos zatím polootoval všechny mrtvoly. U skřetího velitele našel jantarový přívěsek a kvalitní rapír – nejspíš elfí práce.
 
Poté jsme se zaměřili na asi 50 m vzdálenou mýtinu na úpatí pevnosti Vztekloun, kde hlídkovala další skupina 12 skřetích skautů. Měli za úkol zastavit případné obránce, kteří by se tudy pokusili sešplhat z hradeb. Nacházeli jsme se SV od pevnosti, hlavní ležení skřetů, odkud vedli útok, se nacházel od pevnosti směrem na jih, takže nás od nich nebylo vidět.
Ani tato skupina skřetů nás nevnímala, všichni byli otočeni směrem ke srázu u pevnosti, navíc rozděleni na 2 skupiny: jednu u ohně a druhou u okraje srázu. Přenesla jsem sebe a Allarin lesním transportem do místa, kde jsme byly kryty stromem před těmi u ohně a mohly jsme střílet do zad těch u srázu. Jo se od Tar-ary nechala přenést k těm u ohně a Darzigovým úderem sťala tentokrát rovnou tři z nich, ještě než ji vůbec zahlédli. Tar-ara na dálku nechala jeden ze stromů švihnout větvemi po třech skřetech u srázu, dva to srazilo dolů. Poté se k nim teleportovala s mečem. Xinos se tentokrát rozhodl běžet po svých, takže než doběhl, bylo už více méně po boji. Ze skřetů u ohně si stihl alespoň škrtnout pouze jediný, který sice už během výpadu umíral s Xinosovou šipkou v hrudníku, ale řemdih, kterým se ohnal po Jo, setrvačností nadělal nečekaně velkou paseku na jejím pravém koleni. Jo to s elegancí době vlastní ještě přiživila, když se pokusila do ležícího chroptícího skřeta druhou nohou vztekle kopnout, což samozřejmě ta stojná noha s rozdrceným kolenem, držícím pohromadě jen díky okolnímu brnění, příliš neocenila. Jo sice neomdlela, ale její operativnost se pro zbytek dne povážlivě snížila.
Tar-ara si mezitím opět zakouzlila, když jednoho z těch dvou skřetů ve srázu rozptýlila iluzí kamenného elementála, co na něj útočí pěstmi, takže skřet ji svou kuší nezasáhl, nýbrž záhy skončil jako jehelníček, když jsme si do něj já s Allarin střelily. Druhý střet skončil podobně, přišpendlen ke stromu Xinosem a mnou, takže Tar-ara už po něm ani nemusela vrhat lahvičkou, kterou od něj těsně před tím dostala do rozkroku (ještě že nenosí zbroj, o kterou by se byla lahvičky rozbila a kdo ví, co by natropila).
S Xinosem jsme si uvědomili, že stále ještě máme rozsvícené lampy, takže jsme je zhasli a já tu svou vrátila zpět do bezedného pytle.
5:45 h.