Vstříc dalšímu průšvihu

Vypadá to, že se řítím po hlavě do dalšího průseru. Během poslední Magické excitace mne zkontaktoval Tyrr. Samozřejmě mne vzbudil. Zatracený Tyrr a jeho hlasitý řev. Což za normálních okolností by až tak nevadilo, zacpala bych si uši a spala dál, ale v případě Dračí řeči to není až tak jednoduché. Tyrr nebyl ale vůbec v dobré náladě, což jsem zjistila po jeho otázce, zda plánuju další povýšení v Guildě. Samozřejmě narážel na mé poslední činy, tedy, spojení dvou Duhových Dračic a dvou vesmírů. Co už ale rád vynechává, je ten fakt, že kdybych to neudělala, bylo by obojí v dračí prdeli. Abych se ovšem dostala k tomu, co jsem původně chtěla - zatímco se snažím vyřešit problém na Arathrinu, v mém 42. patře se objevilo něco, co začalo starouškům dělat problémy. Samozřejmě jsem souhlasila s Tyrrem, a dovolila mu přenést mé vědomí do Dračí Guildy, abych se na to podívala. Ale s tímhle to nikdy nebývá jednoduché. Tahle trojrozměrná duha, a bytosti z ní složené přesahují znalosti většiny těch, co znám. Takže co přesně se očekává ode mne? Ráda pomůžu tam kde můžu, ale tyhle věci jsou tak trochu mimo moje schopnosti. Můj přenos do Dračí Guildy byl sám o sobe zvláštní, jiný. Abych to vysvětlila - většina tvorů si takovéto přesuny neuvědomuje. Já jsem si ho tentokrát uvědomovala a taky jsem vnimala Xorroxe. Snažil se mi něco říci, ukázal mi nejednu auru - znala jsem všechny, ale v danou chvíli jsem je nedokázala identifikovat. Vesmírná magie nefunguje tak, jako my. Pro ni je naše fyzická schránka, tedy i vzhled, nepodstatný, zatímco duše, tedy, naše aura, naše podstata je pro ni to důležité.
 
Samotná entita si mne pak natáhla až k sobě, rovnou do 42. patra, kde se usídlila. Co je to za manýry někomu lézt do baráku...? Nicméně - Tak jak předpokládal Tyrr a staroušci v Guildě, opravdu šlo o entitu složenou z Vesmírné magie, a co více, odpovídala složeným dvou dračicím, tedy, entita kterou musely poslat ty dvě. Dvě v jedné... uff.
Komunikace s entitami jako je tahle není nikdy jednoduchá. Byla to jakási cesta do nitra mne samotné - ani nad tímhle konkrétně nechci přemýšlet. Způsob, jak najít společnou řeč jsme snad nakonec našli. Entita komunikovala jednoduchými slovy a obrazy. Nic z toho ve mne nevyvolávalo pocit nadšení - spíše naopak.
 
"Já."
(snímek aury duhové dračice a pocit zašpinění, šedá se začne rozlévat ze všech stran až k duhovému srdci - Zase ta Duhová Dračice).
"Ty."
(snímek mojí vlastní aury před probuzením Vesmírné magie).
"My."
(Opět já, tentokrát už po probuzení Vesmírné magie).
"Pomoc."
(motýl s rozpadajícími se křídly a pocit naléhavosti).
"Šedá."
(Motýlí křídla ztrácejí barvu).
"Místo."
(Prostor ve kterém je plno hvězd ale prázdno uvnitř a hvězdy po jedné u středu zhasínají).
"Květy."
(barevné květy v barvách magie šednou)
"Popel."
(a rozpadají se na popel).
Zvuky. Bez tónů.
(ticho, které vztekle křičí do prostoru a nemůže ven z vězení)
"Ty."
(snímek kompletní mé duše s pulzující vesmírnou magii uvnitř, co roste).
"Tam."
(tvář Enise v šedé barvě po které stékají duhové slzy) - obraz se rozpadá a zůstává jen zvuk…
"Ostatní."
(nezřetelné tváře, až později jsem poznala některé z nich - střelený trpaslík Xinos, typická skřítka Bela, Nekromantka Alarien, a zvířemilka Tai,.. možná jsem zahlédla jednu či dvě další zcela nezřetelné v mlze .)
"Plaz bez konce."
(Takže ten had Xorrox v tom má prsty taky...)
"Tam.
Tam!
TEĎ!"
 
Naléhavost zprávy mi neunikla. I přes podivný způsob komunikace mi bylo jasné, že někdo, někde potřebuje mojí pomoc. A aby to nebylo tak jednoduché, to, co udělám a nebo neudělám "tam" má mít následek na moji "současnost". Sice ještě nevím, jak do toho všeho zapadají některá další individua, která jsem v této vizi zahlédla - zejména ta podivná skupinka, se kterou už jsem měla několikrát čest, ale doufám, že vše začne dávat smysl. Musím podotknout, že všichni ti, kteří se ukázali, byť jen na malý okamžik - vnímala jsem je tak, jako když jsem opravdu v jejich blízkosti. Možná se mýlím v tom, jak jsem si vyložila celou zprávu, ale v tomhle mám jasno. Všichni tu byli se mnou. Na zlomek vteřiny, ale byli.
Ale to nebylo všechno - V mém 42. patře se následně objevil portál, který téměř odpovídal mému vlastnímu aurickému složení. Hlasy, z dálky.
 
"Enisi, Are, ochránci skřítků, zachraňte nás! Aranisie umírá! Celý Arador pohltí šedá temnota... zmizíme… slyšíte nás?"
 
Špatná adresa, pomyslela jsem si okamžitě. Nejsem Enis, a Ar ještě méně.
 
"Are, Enisi cítím vaši energii (radost a naděje v hlase) dodává nám sílu k boji! Gnomiwinadrath! (Skřítci zvítězí nad temnotou), budeme bojovat do posledního měďáčku nedáme jim nic zadarmo ani to co sami nepotřebujeme! Vytrváme do vašeho příchodu. Aranisie se nikdy nevzdá dokud jediný skřítek udrží lučík, sekerečku nebo obouruční tesák!"
 
Portál se začal destabilizovat.. a já stála před volbou. Nechat ho zmizet a nebo do něj prostě a jednoduše vlézt. Nesnáším portály. Jsou jen zdrojem problémů. Ale jak jsem mohla jen tak stát a čekat, když na druhé straně je někdo, komu hrozí nebezpečí, a to ještě ze strany těch šedých smradů?
Portálem jsem nakonec prošla, ale - Něco se mnou je jinak. Cítila jsem, že jsem tam, ale zároveň i tady, na Arathrinu. Ten pocit se začal pomalu vytrácet. Když pominu nepodstatné věci jako drobnou nevolnost a pocit plavajícího žaludku, vyvstává tu otázka - co se to se mnou do skřetí prdele děje? Jak to, že jsem zpět na Arathrinu... ale dost možná i někde jinde... někdy jindy? Občas mám pocit, že ztrácím rozum, šílím. Jako by nestačilo, že nevím kam patřím, teď vlastně ani nevím kde opravdu jsem? Asi bude lepší, když se to pro zachování jistého zdravého rozumu nebudu snažit pochopit, alespoň ne teď. Od Tyrra mám pár informací o místě "tam", Mangusovi a ani nikomu dalšímu se o téhle příhodě ani zmiňovat nebudu - myslím, že by mne považovali za smyslů zbavenou - což se nám teď rozhodně nehodí. Tolik práce a tak málo času. Valkenia by chápala.