Skřítci všude kam se podíváš

Tak jak jsem předpokládala, věci se opět zkomplikovaly. Já, společně se skupinkou, kterou si vybavuju ze své příhody ze 42. patra, jsme se dostali na místo, které místní nazývají Aranisie. Nelze si nepovšimnout jisté podobnosti se jménem Arasine.. ale vzhledem k historii, tedy té, které jsem si vědoma, a tedy i ten fakt, že v obojím měl prsty... drápy Drak Ar a jeho partner, skřítek Enis, není se čemu až tak divit. Moje cesta skrz portál, do kterého jsem se rozhodla vstoupit, pak nebyla zrovna příjemná. Už jsem zmínila jak moc nemám ráda portály?
Cítila jsem, že se mi točí hlava a neviděla jsem nic, jen šedou mlhu. V obličeji jsem cítila magii. A sluneční paprsky. Byla Magická excitace, co se to tu u skřeta děje? Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Tenhle samotný fakt mne doháněl k drobnému šílenství. A pak, kdesi v dáli, vzrušené hlásky. Dětské hlásky.
 
"Mám je, už tu budou, už tu budou..." Pištivý dětský klučičí hlásek.
 
"Co to je? Vyšší léčitelko Malisio, Kapitáne Vikato! Něco jsem chytil, to nejsou naši. Někdo zvenku! Asi uprchlíci před sviňáky skřeťáky, tahle bude zřejmě z Valarenského království, a má Arův amulet! ”
 
Tak moc jsem chtěla promluvit. Uvést věci na pravou míru. Království Valaren...? Má to co do činění s rodem Val? To snad ne... A pak taky myšlenka - nás je tu víc?
 
A pak další, dívčí hlásek.
 
"Žádné zranění, klasická portálová nevolnost, bez magie, a tahle padá únavou. "
 
Tak to pozor. Únavou jsem ještě nepadla, zase tak nepřeháněj...
 
"Jo utahaní jsme všichni. ", ozval se opět ten mladý pisklavý hlas.
 
"Kapitáne Vikato, mám tu čtyři bojeschopný, trpaslík, půlelf, dva lidi, jeden z nich sotva únavou stojí na nohou. Kde to nejvíc hoří? Tyhle ještě pošlu kam je třeba, ale na další portálové laso už nemám magii."
 
Další hlas, zřejmě čtvrtý, hlubší chlapecký hlásek, zřejmě ten, kterého nazývali kapitán Vikata.
 
"A chvíli jsem viděl Arovy Oči, asi zaklínač. A nějaké vybavení. Zbytek zřejmě rekruti. A pes. Asi bude toho zaklínače. "
 
Tak to teda prrr... já žádného psa nemám, leda bych potřebovala rychlou svačinku. Ne, že bych v tuhle chvíli pohrdla dobrým flákem masa...
 
Opět ten pištivý dětský klučičí hlásek - "Jůů, ten zaklínač má zajímavé věci. Třeba něco z toho nepotřebuje…"
 
Bylo mi jasné, že pokud neblouzním, tak tihle museli být skřítci. Ale kdo si do skřetí prdele přivolá někoho na pomoc, aby ho o pět minut později sprostě okradl? Ať si kdo chce co chce říká, já tuhle skřítčí mentalitu, tedy to, že nekradou, neuznávám.
 
Odpověděl mu opět ten hlubší chlapecký hlásek - "Mladší kouzelníku Sikito, vrať se k práci. Co nevidět dorazí král s královnou."
 
Takže "kouzelník Sikito". Takhle se jmenuje ten syčák, co mne chtěl obrat. Pokud ho potkám, budu mu muset patřičně vysvětlit, jak se věci mají. Minimálně mu vtluču do hlavy, že já opravdu všechno co mám potřebuju.
 
Ten se ozval hned vzápětí - "Jujda, samotná veličenstva?"
 
Opět ten hlubší hlas, Vikata, " Zaklínač se zrovna hodí, Vyšší léčitelko Malisio, dej ji netopýří moč, na mou zodpovědnost, potřebujem, ať se co nejdříve probere. Máme poslední 3 lahvičky, ale zaklínače právě teď potřebujeme."
 
Někdy jsou věci, které bych si raději nepamatovala. Jako například chuť a zápach toho zatracenýho hnusu, co jsem ucítila v hubě. Samozřejmě jsem jim to chtěla vrátit, bohužel bez úspěchu. Proč alchymistické lektvary chutnají tak odporně?
 
"Přátelé, dnes ztratíme Nidlu (jehla), posádka ji v šesti skřítcích neudrží a žene se k ní tlupa tak padesáti hajzlíků. Naši jsou zranění, čtyři dny nespali a musí evakuovat uprchlíky, do Varnagnomi. Tihle by měli skřety zdržet, a dá-li Enis štístko, s tím zaklínačem nadělají dostatečnou paseku a zdrží hordu. A snad se jim povede se stáhnout živým zpátky. Aspoň některým z nich."
 
Snad se jim povede se stáhnout živým zpátky? Není nad notnou dávku důvěry.
 
"Výborně, Mladší kouzelníku Sikito, to byl dobrý zásah, pošlete je k Nidle a jděte si zdřímnout. A zkuste meditaci, před další excitací potřebujeme nejmíň ještě jeden takový úlovek."
 
Nebylo o tom pochyb - ať už jsem byla kdekoliv, nebyla jsem sama. Opět hlubší hlas, tentokrát mluvil ke mně, k nám.
 
"Slyšíte mne? Já jsem Vikata. Vím, že se necítíte dobře, ale Aranisie a celý Arador vás potřebuje. Snažte se zachránit co půjde. Potřebujeme každou ruku. Naši nejlepší mágové dělají, co mohou. Vyzvedli Vaneis z věčné mlhy, dostali se až k Vanedoru, odkryli jej a aktivovali jej, aby přivolali Ara a přišla zpráva, že se jim povedlo jej zkontaktovat! Vydržte, pomoc dorazí. Když vás bude provázet Enisovo štěstí, třeba přežijete dost dlouho, abyste viděli samotného Ara jak zažene ty parchanty na zbabělý útěk!"
 
V tu chvíli přišlo to nepříjemné uvědomnění. Já, a ti, ať už to byl kdokoliv, jsme ti, co přišli namísto Ara. Tak ráda bych jim to řekla. Tak ráda. Ale poslouchali by?
 
"Sikito, hoďte jim laso, ale přesně doprostřed ochozu, ať nesletí z Nidly než pomine portálová amnesie!"
 
"Jasně, Kapitáne Vikato!"
 
V jeden moment jsem se objevila na vrcholku jakési kamenné štíhlé věžičky. A opravdu jsem nebyla sama. I přes počáteční nevolnost jsem sebrala dostatek sil a vůle, abych se rychle rozhlédla kolem sebe. Spolu se mnou se přenesli tamti. Ano, už jsem se s nimi několikrát potkala. Trpaslík Xinos a zaklínačka Tai. Pravda, tak nějak jsem čekala i zbytek z téhle nesourodé skupinky, ale neměla jsem moc času nad tím dlouze přemítat. Xinos, jak již bývá jeho zvykem, svedl celou tuhle záležitost na mne. On si vážně myslí, že pokud bych skutečně měla možnost volby, kdo půjde se mnou, ze všech možných tvorů, kteří by mi tu mohli pomoci, bych si přivolala jedince, které znám jen pramálo a kterým rozhodně nevěřím tolik, jako mým přátelům z Hradce? Co třeba Mangus? Nebo Jan? Valkyr? Tolik možností, a já jsem tu skončila s více-méně cizinci. Může to znít hrubě, a nakonec jsem to neřekla, ale tak to je. Ale situace byla taková, že volba nebyla a tak budeme muset spolupracovat jak to jen půjde. Nutno zmínit, že jsem se cítila až neobvykle odpočinutá - co si budu nalhávat, posledních pár dní mi času na řádný odpočinek nezbývalo - a bylo mi jasné, že to měl na svědomí ten odporný lektvar. Léčitelé a alchymisti, moje malá noční můra.
Tak trochu jsem vzala za povděk ten fakt, že jsem zahlédla skupinku skřetů směrem na jih od nás. Za pomoci mých Dračích Očí na ně z věžičky byl pěkný výhled. Alespoň jsme se mohli zaměřit na společný problém, než se dohadovat mezi sebou. Nastínila jsem Tai s Xinosem můj plán - zaútočit ze dvou stran, aby nevěděli kam se dříve otočit. Nevěděli o nás, a my tak měli výhodu překvapení. Byla jsem to já, kdo měl odlákat jejich pozornost tím, že se jim teleportuju do zad, zatímco Xinos s Tai by jim útočili do zad.
 
Tenhle plán vyšel bez chybičky. Bylo fajn sledovat, že i přes naši nesourodost jako skupinky, nám to fungovalo. Naplnilo mne to neobvyklou radostí - tedy do té doby, než jsem zjistila, že Xinos ukradl jakousu pamětní plaketu přímo z věžičky. Dokážu porozumět a soucítit s tím, že jeho lidé mají na Emerisu problém s materiály, ale o co bychom byli lepśí než skřeti, pokud bychom našim lidem pomáhali na úkor našich spojenců? Jen šedá magie zneužívá a vysává, tedy okrádá své zdroje. Měla jsem na Xinose vztek a onl se mnou odmíta bavit - ráda bych mu pomohla, ale pokud se i nadále bude chovat nečestně a okrádat ostatní, nevím, jestli budu schopná se udržet a jednu mu nevrazit.
Jenže na naše žabomyší hádky není čas. Na jihu od nás je další skupinka skřetů, i se dvěma lidmi. Původně jsem si myslela, že jde o Skřetomrdy, ale není tomu tak. Napadly mne dvě možnosti, jak by mohlo dojít k tomu, co jsem viděla v jejich auře - tím, že oba měli lehce vybledlou, zašedlou auru mohli být buď nějakým způsobem ovládnutí... a nebo se k nim přidali dobrovolně. Ta druhá možnost byla strašlivější než ta první. Rozhodnutí se stáhnout za skupinkou skřítků padlo poměrně rychle - zejména proto, že věžička Nidla, aneb jak se měla jmenovat, nebyla dobře bránitelná.
 
Další podstatné informace jsme se dozvěděli až ve skřítčí pevnosti, (postavenou, k naší úlevě zřejmě trpaslíky) které říkají "Bojseskřítků" - bylo téměř humorné sledovat ty drobné skřítky, kteří vypadají jako malé děti, v plnoplátových zbrojích, se zbraněmi. Pokud by to ovšem byla hra. Bohužel není, a tak na srandičky nebyl čas. Situace je horší, než se původně zdálo - dva šedí draci se jim usadili na jihu a na severu, a co hůř, jeden z nich je Saarův poskok, zatímco ten druhý Nar-Saarův. Oba tihle zmrdimíři si pak podrobili místní obyvatele, s hrozbou jejich likvidace, pokud neuposlechnou a nebudou dělat to, co oni chtějí. A to i přesto, že někteří odolávali a nebo i odolávají, znamená, že si ti dva nahamtali poměrně levnou otrockou sílu, v podobě "našich" ras. A jejich úkol? Z toho, co se nám podařilo zjistit, jim jde o to, aby se dostali ke dvěma "klíčům", tedy, Duhové a šedé perle. Má to co do činění s "Arovým vajíčkem" - tedy, Duhovou dračicí, kterou stvořil Ar s Enisem, za účelem vyřešení problému s tehdy zmizelou původní Dračicí. Ani si nechci domýšlet ty katastrofální následky toho, pokud by se jim tohle podařilo. Navíc, místo, odkud přivolali Ara a Enise, tedy... mne, Tai a Xinose, vede rovnou do 42. patra Dračí Guildy. Za žádnou cenu jim nesmíme dovolit uspět.
 
Pomíjím problémy v porovnání malé - i když skřítci by nesouhlasili - jako je zavedení zákona "Pěti Prstů". Ve stručnosti - místní král a královna zakázali všem skřítkům brát "nepotřebné věci", tedy z pohledu mého, krást. Skřítci nicméně to, že si libovolně můžou brát co se jim zamana považují za nejsvatějši svobodu a toto nařízení vedlo k všeobocnému propuknutí v pláč, ze strany skřítků. Pokud chceme uspět, bude to chtít z jejich strany notnou dávku odpovědnosti a spolehlivosti - dvě vlastnosti, které skřítkům nejsou úplně vlastní. I když není pravda, že by toho nebyli schopní. Vzpomínám na Daliu Mizející, ale i na Ohnivého Sariše, kteří si v Hradeckých guildách vybudovali a vysloužili respekt nejednoho obyvatele. Možná je čas, aby "Enisovy děti" na Aranisii drobet dospěly.
Na mně, Tai a Xinosovi pak bude dát dohromady nějaký plán - a vzhledem k tomu, že vím, jak přemýšlí nepřítel, tedy, šedá magie a šedí draci, bude nejlepší, pokud je budeme nahlodávat rovnoměrně. Není nic horšího, pokud bychom odstraněním jednoho umetli cestičku tomu druhému. Šedí draci nespolupracují - to je klíčová slabina, kterou musíme využít, bez toho, aby utrpěli na životech ti, kteří se rozhodli se nechat podrobit a sloužit jim, za cenu vlastního přežití.
 
První, co je potřeba zjistit, je rozmístění spřátelených království a poté pomoci těm, kteří jsou nám nejblíže, ať už ze severu nebo jihu. Protože ti jsou poslední obranná linie před Aranisií a tam musíme i začít. Čeká nás nelehký úkol a čas opět není na naší straně. Jak dlouho dokáží odolávat spojenci útokům ze strany skřetů? Tuhle odpověď nemám a ani se jí nechci dovědět na základě toho, že budeme příliš otálet.