Nevyzpytatelná cesta Bílé královny

https://www.youtube.com/watch?v=g6oXeetkFu0&list=RDwiJZysYXyPg&index=11&ab_channel=FilipLackovic
 
Na palubě HMS Black Prince přistál upír. Jeho mocná blanitá křídla se rozevírala a na prstech se leskly drápy.
 
"Kohopak to tu máme? Samotný Temný kapitán a Rusalka."
 
Lovec se začal připravovat na útok a Emanuel věděl, že pokud neudělá cokoliv, tak jsou všichni mrtví. Den! Musí být ještě den!
Instinktivně začal vyhledávat kryt za obrovským dělem a ruka mu vylétla k amuletu.
Dobrá chlapce, podíváme se na tebe, dopřejeme ti osvícení!
 
A tak Emanuel skutečně uvěřil v moc amuletu, jež ho jednou zachránil.
"Na sušenky a čaj o páté je ještě brzy." pronesl Emanuel svírajíce amulet.
Neproniknutelná mlha se rozestoupila a poslední paprsek dne ozářil upířího agenta.
Kužel světla se dotkl blanitých křídel a ta okamžitě vzplála.
Upír se jal záchrany vlastního života a skočil do vody.
 
Nevěřil tomu, ale vážně se to tak stalo. Nora se snažila zaúkolovat světlušku sledováním upíra, ale ten byl podle všeho někde pod lodí.
Sakra, ten se nás nevzdá. Rozestavěli se podél bortu, ale neviděli nikde nic. Mlha je stále obklopovala a světlo zmizelo.
 
Nora se začínala obávat, že se z mlhy nedostanou a trvá to příliš dlouze. Pak začala mlha měnit barvu a celé se měnila v popelavou kaši, která dávala tušit tmu.
V tom se loď vynořila z mlhy rovnou do tmy noci.
 
Bylo třeba zastavit upíra. Kolem lodi se ve tmě mihla křídla. SAKRA, je zpět! Ne, Nora přivolala sovu a snažila se jí poprosit o pomoc, aby hlídala před upírem. Pokud mohl Emanuel soudit, tak pokud v něm upír vyvolával obavy, tak v sově přímo hrůzu.
Nora prosila o pomoc sovu. Chtěla, aby poprosila Paní jezera.
Nemohly se dohodnout a Noru to nebavilo. Obětovala trochu své krve a dala najádě její podobu.
 
Vděčnost!
 
Opravdu si najáda myslí, že nejsme vděční?
 
Emanuel se celou dobu snaží věřit Noře. Předvedla se tolikrát a teď ho nabádá, aby se otočili a místo, aby pelášili s lodí k cíli, tak se otočí do zátoky a ještě k tomu chce pracovat s magií a doplnit sílu.
Mno, tak to Emanuel znejistěl. Nechtělo se mu ztrácet čas a vracet se hledat místo síly. Jenže, pokud chtějí porazit upíra, tak to bez magie nedají a on se dříve, či později objeví.
 
"Cože? Nechat loď prázdnou?" nevěřil vlastním uším? Musel se uklidnit. Prostě důvěřuj Noře, ona to také dělala. Naslouchej.
 
Bylo to těžší, než si myslel. Ale proč nezkusit uvažovat jinak? Zkus to Emanueli, zkus to. Uff..... Safra, to je náročné.
 
Vystoupili na břeh, šli s nimi SG týmy, Ilja, John a George.
 
"Cože? Až ráno? Ne, musí být připraveni kdykoliv vyrazit. Ztratit více než dvanáct hodin a nechat se chytit u břehu, to ne!" nakonec se dohodli, že pošlou sovu. Emanueli věř jí, věř jí. Vždyť tě provází celou dobu a dobře.
 
Byl unavený. Jako, že unavený. Sudy, získání HMS Black Prince, upír, plachtění a teď cesta do lesa podle seznamu a hledání Alice. Místí tulačka s probuzenou mocí. Co ji probudilo? Co přitáhlo takovou pozornost, že v Loterii je vedena, k okamžité eliminaci?
Tady bude něco, jako Otec Lestr. Tady je něco dalšího. Je to ta cena vedená v čase, ale za něco, co jim věru pomůže. Navíc se můžeme pokusit pomoci Alici. Takový člověk musí Odboji pomoci.
Třebas jen jako někdo kdo jim pomůže se ukrývat, ale s tou pozorností nevím nevím.
 
Jdeme pěšky a to je děsně pomalé. Takhle ji do rána nenajdeme. Náhle potkáme statek. Skutečně bohatý a velký statek s lokomobilou, krásnou budovou a stájemi.
"Ne, nebudeme krást." zase nějaký zákaz. A dost! Tohle už je strašně nepraktické. "Johne, zajdi pro koně."
John pro koně došel. Doufám, že je vrátíme. Ale cestovat budeme na koních.
Takže, kde se Alice schovává? Tohle chce instinkty a zkušenosti. Musíme hledat TO místo.
 
Ilja "chytil stopu" je to tak, najdeme to. To ej skvělé.
Emanuel si uvědomoval, jak moc čas letí a děje se v tak krátké době tolik věcí. Nic mu však nepomáhalo si myšlenky dostatečně uchovávat. Bylo to vše děsně rychlé.
Co mu zůstávalo v hlavě byly pocity. Cítil, jak se mu probouzí instinkty, cit pro spoustu věcí. Cítil, jak se skutečně probouzí.
 
Tak moc chtěl být na palubě lodi a mířit k cíli. Tak moc chtěl mít vše za sebou. Tak moc nechtěl nechat stát bitevní loď samotnou. Tak moc chtěl spát. Tak moc dobře věděl, že nic z toho nebude, alespoň ne nyní.
 
"Máš moc myšlenek Emanueli. Proč jsi tak roztěkaný? Vždyť jsi v svém živlu." ONA opět promluvila. Proč nyní? Je klid.
"Cítíš to Emanueli? Ty víš, že se k tomu blížíš. Ty víš, že to tu je. Jako v pohádkách Emanueli, v těch, které jsi mi četl." ano, skutečně je to jako v pohádkách.
Skutečně si připadal, jako karikatura rytíře z pohádek. Jeho sen. Pohádka, která ovšem neobsahuje ani zmínku o tom, jak moc je na houby být rytířem v takové době.
Tohle prostě oddělovalo zrno od plev a ukazovalo čistotu srdce. "HA HA HA HA" čistotu srdce u Temného Kapitána. To je tedy vtip.
 
Temný kapitán Emanuel Ernest, rytíř kulatého stolu, novodobý Král Artuš!
 
Jako vážně? Ten, jenž si vybudoval tak děsivou pověst se stává svým opakem? Kolikrát neváhal a kolikrát zaváhal?
 
Les ... les ... koňský pot ... větve ... les ... únava ... les ...
 
Ilja byl jako ohař, chytil stopu a vedl je. Co Nora? Je jako vyměněná? To se tak stává, jakmile začne akce, tak se uvolní přehrada a vše běží samospádem. Proto měli tolik rozporů. Byli jako hráz naplněná před vypuštěním.
Jako dostihoví koně, kteří se vzrušením chvějí na startovní čáře. Vzrušení s námi třáslo a nyní jeli na vlně opojné akce. Přiznal si to, DOBRODRUŽSTVÍ. to bylo něco co Emanuel měl rád a zároveň toužil umět tu monotónnost klidu.
 
Co slečna Nora? Stále mu nedávalo spát, že jeho společnice je dost odtažitá a řekněme nedůvěřivá. Byla to ona nebo on?
Stále mu něco tajila. Ne něco, hodně věcí. Nemínila věci zle, ale tajila je. Možná by se dalo říci, že je nechtěla vysvětlovat. Vadilo jí to.
Bylo těžké věřit. Neměl ta překvapení rád. Ilja byl užitečný ale stále se před Emanuelem skrývalo spoustu věcí.
Nebyla to nedůvěra, ale ten nepříjemný pocit, že někdo něco ví a jemu se to neřekne. Nebo to bylo jednodušší. On to nechápal.
 
Procházeli křovisky v hustém lese. Cítil se za této vánoční noci dobře. Skoro jak o v letním lese. Skoro, jako v háji Otce Lestra, jen o dost příjemněji a v přátelštějším duchu. Tady je něco.
To místo mu připomínalo představu z večera, kdy s Norou tančili. Začínal čekat mýtinu s obeliskem. Narazili na mýtinu. Ovšem místo obelisku tam byla žena s ohýnkem a kotlíkem.
ALICE! Tyhle věci se náhodně nedějí.
 
Promlouvala k nim. Cítil to. Cítil, že je na to co tu je napojená. Jeho smysly se bystřily.
Jenže ouvej. Tady se něco dělo.
Ilja rozhodně nejedná úplně otevřeně. Nora také ne. Alice také ne.
KURWA! To si všichni hrají na tajemné a bojí se to říci otevřeně? Vážně každý hraje nějakou hru?
Sakra! Všichni tu bojujeme s upíry a hrajeme své hry. To ej tak unavující!
"Tak ji hrej také Emanueli. Buď hráčem. Nenech se ovládat." našeptávala.
Měl toho dost. Byl UNAVENÝ ne unavený, ale VYČERPANÝ. Tahle místa si ovšem zamiloval. Ten pocit z nich. To jiné v nich.
Asi začínal chápat to, o čem mluvil Ilja. Náš svět byl tichý, ale tahle místa. Tahle místa mají vlastní písně, vlastní hlasy. Vlastní...
 
ŽIVOT