Ztracen v mlze

https://www.youtube.com/watch?v=wXu86KKPptI&ab_channel=Phantawalker
 
Emanuel se rohodl vyrazit do akce, nechtěl již čekat a riskovat prozrazení. Věřil, že se vše povede.
Věřil, že se slečna Nora probrala včas a není ještě opilá. Začínal cítit sílu v rukou, ale byl unavený a vše ho bolelo.
Jako by na něj něco padlo. Nebyl prostě ve své kůži.
 
Skrze rozostřené smysly kráčeli chodbou napřed vlevo, kde zneškodnili dva členy stráže.
Oblékl si uniformu jednoho z nich. Doufal, že tím oklame stráže, které nebudou čekat útok zevnitř.
Vyrazili na dělovou palubu a on věřil ve svůj SG tým.
 
V místnosti se radilo několik mužů, čekal, že budou spát. Tohle asi nevyšlo, ale nechtěl riskovat konfrontaci a přišlo mu, jako dobrý nápad je obejít a získat napřed palubu. Třeba do té doby usnou.
Vylezl na palubu a byl překvapen. Všude byla mlha.
No, ale tohle byla jiná mlha, než by čekal. Tohle byla AVALONSKÁ mlha a on byl v ten moment ztracený.
 
"Do prdele!" bylo pozdě něco řešit. Dostal se na palubu i s děvčaty a taky se tam ztratil.
Chyba, za kterou si nadával se nedala jen tak odčinit. Věděl, že na palubě je hlídka a tak doufal, že ji díky uniformě ošálí.
Najednou přilétlo světélko a svět se stal rázem znovu správně zorientován a jasný.
 
Hurá, tady jsou jeho děvčata. No a taky hlídka. Zíráme všichni na sebe. Já na ně, oni na mě, pak na děvčata.
"Kde máš pušku?" zeptá se jeden strážný.
"Ztratil jsem ji v mlze." odpovím. "To bude průser!" odpoví strážný a já vím, že mi to prošlo.
 
"Co tu děláte?" dotazují se děvčat. "Ztratili jsme se." odpověděla jedna z nich a usmála se. Nepostřehl jsem která.
V téhle mlze jsem toho nepsotřehl hodně a v životě jsem se asi necítil více zmatený, jako při téhle akci.
----------------------------------------------------------------------TMA!--------------------------------------------------------
 
Pálí mě tváře, hlava mě třeští, cítím vlhko na zátylku a celkově je mi chladno. Leží mna palubě.
Slyší msvé jméno, ale motá se mi hlava a vše mám v mlze, ale né té avalonské, ale špatně zaostřuji.
Někdo na mě mluví. Nora, to je nořin hlas! Slečna Nora dorazila! Okamžitě se mi dělá špatně, ale držím rovnováhu i žaludek.
 
Byli to naši, kdo mě omráčil a vůbec se nedivím. Měl jsem na sobě uniformu nepřítele. Mohu si za to sám. Ne, nedávám to.
Emanuel se nechá probudit i zaúkolovat, ale není ve své kůži. Rána do hlavy mu zastírala rozum. Tou dobou se to snažil rozchodit a doufal v plán.
Slečna Nora, kde se tu vzala, kdo byli ostatní? Kde to je? "Halóóóóóóóó, Emanueli, proberte se, to zvládnete." měla pravdu, to zvládnu.
 
Emanuel věděl, že začíná být zle a neovládá dobře své tělo a hlava mu vynechává. Přestávalo se mu to líbit.
Slezli z paluby, jedny dveře do střední sekce dělové paluby byly zablokované. Divné, podlezeme to a dokončíme práci. To zvládneme.
Prošli ke střední dělové sekci z druhé strany, dveře jsou otevřené. Skvělé, nasloucháme, klid a tak jde me dostat spící. Vážně by spali? Nebylo by lepší...
 
... bylo by lepší!!!! ---- CVAK ---- "O,ou..." v ten moment mu došlo, že je to léčka, jasná jako facka a on se dostal se svými lidmi do velice špatné situace.
Co dělat? Patnác pušek, nedovedl se soustředit, bolela ho hlava. "Odhoďte obušky a ruce vzhůru, ať na ně vidíme!" Ani nevnímal co to dělá. Nedovedl myslet.
Posadil se na lavici a druhou půlku týmu poslali na druhou stranu. Moiment, on měl deset lidí! Jééééééééé, teď už bylo pozdě. Měl úplně vymeteno a dělalo se mu špatně od rány na hlavě.
 
Emanuel neomdlel, ale bohužel si udržel vědomí. Co teď? Teď musí nějak varovat ostatní, když to tak úžasně podělal. Musí varovat Noru, ale jak?
"Je to v tobě Emanueli." ONA! zase ji slyšel. Ne, teď ne! "Přece jsi to chtěl umět Emanueli, chtěl jsi být čaroděj." našeptávala.
OK, jdeme na to, zkusí vyslat zprávu slečně Noře. Nesmí je dostat, musí vědět, že to podělal.
 
V hlubokém soustředění nevnímal dotazy stráží. "Kdo jste? Co tady děláte? Kolik vás je?" Nevnímal, soustředil se a snažil se zachránit co se dalo.
Ten pocit, že je něco špatně, že to nedopadlo. To, že jsou lapeni. Snažil se co to jen šlo, pracoval s tím tak, jak mu říkal Merlin i Ilja. Cítil to i skrze tupou bolest v hlavě.
Bylo to, jako by poslal pírko do větru a to bylo unášeno k tomu, ke komu potřeboval. Jako pírko sovy. Věděl, že uspěje. Musí uspět.
 
Emanuel Ernest, Temný kapitán a voják se nechal lapit do léčky a nadával si do hlupáků. Oceňoval připravensot Námořní stráže. Byli to dobří muži a byli mu i relativně sympatičtí.
Snažil se soustředit, ale bolest hlavy byla silná. Byli dobří. Kéž by je měl na své straně. Mozek se začínal probouzet k aktivitě asi jak ozarezlá lokomotiva.
Myšlení bolelo a to hodně, ale násilím to nepůjde. Bude muset mluvit a přemluvit je nebo získat čas.
 
Po dlouhé době pocítil tu zvláštní obavu o jiné, kterou již dlouho necítil. No a možná i sám o sebe, ale pocítil to v tu nejméně vhodnou chvíli.
 
Kapitán seděl na lavici, dělalo se mu zle, ze sebe, bolela ho hlava a horečně přemýšlel, jak z toho s odbojem vybruslit. Nutno podotknout, že bruslení nikdy nebruslil.