Zátoka plná třísek - Chatham, Gillingham, Medway, dunění děl, bušení srdce, svoboda a pocit naplnění.

https://www.youtube.com/watch?v=lZaLZO61-gY&ab_channel=PureGold
 
Dopis odešel, ale i tak si Emanuel nebyl jistý úspěchem. Kdo to nezkusí, nedozví se to. Prospal se, probudil a věděl, že to je málo. Jenže služba si žádá jeho nasazení a nikdo na něj nepočká.
Jejich spojení s Hanzou a získání dalších námořníků mu dodávalo naději na úspěch. Vrchol celého snažení se blížil a on věděl, že se musí pokusit zachránit ty lidi.
Ne, on pro to udělá vše, ale to nechtěl říkat slečně Noře, už takhle ji trápil dost. Věděl, že by se neshodli na hranicích. Byla tu Hanza a ta si také nebrala servítky. Věděl, že ta hranice možností je velmi.......
 
...vojenská. To byl ten pravý výraz.
 
"Emanueli, ty jdeš opět do akce. Ty chceš něco více!" JEJÍ hlas zněl opět s tím, vševědoucím sladkým medem. Jenže ne, tohle tu už bylo.
"Emanueli, proč mě odmítáš? Vždy jsi byl v tomhle tak nadaný." lákala ho dále.
 
Zvedl se, oblékl a podíval se na sebe v oprýskaném zrcadle. Tohle byl on, Emanuel Ernest. Kdysi "Temný kapitán", postrach všech. Jenže on věděl, že jeho cesta je v Odboji. Miloval boj. Ten pocit z bitvy ho vždy naplnil jistotou, že je na správném místě.
Jenže sem nepřijel bojovat. Přijel potichu se vkrást do přístavu, zajistit trup vězeňského hulku a zmizet. Večer se blížil a v něm rostla naděje, že projedou bez použití děl. Tak moc chtěl nezabíjet.
 
Sebral si své věci, dotáhl opasek, nasadil klobouk. Ten klobouk byl tak pohodlný. Otevřel dveře kajuty a vystoupal na palubu.
Rozhlédl se po námořnících SG týmech, Noře a lidech z Odboje. Ta chvíle se blížila stejně, jako noc.
Chvíle, kdy buď osvobodí nebo selžou. Ne, neselžou.
 
Vystoupal na můstek vedle kapitána. Starý námořník s pomocníky řídil loď s velkou precizností a evidentně si to užíval. Loď, kterou v životě může řídit jen pár šťastlivců na světě. HMS Black Prince!
 
Podél pobřeží východní Anglie se šinula dlouhá silueta ocelového monstra, které jelo pro svou kořist. Ze severu se blížila patrně Home Fleet a za zády byl HMS Warrior. Vše bylo tak riskantní a přesto jednoduché.
Blížili se na úroveň Londýna, ale k ústí Temže nedojedou. Budou níže a jejich cílem je záchrana. Pokud zachrání lidi z lodi a bezpečně je dostanou na Avalon, či jinam do bezpečí, tak svůj úkol splní a zajistí Odboji prostředky na život.
 
Dnes nebo nikdy.
 
Kolem se množily proplouvající lodě. Civilní plachetnice, jachty, škunery, rybářské lodě, parníky, velké obchodní lodě, ozbrojené obchodní lodě a mnoho dalších, naštěstí žádné lodě Jeho Veličenstva! Zatím.
Blížil se estuár Medway a s ním i povinnosti. Část posádky šla pro jistotu ke sto deseti liberkám, zbytek do plachtoví regulovat plachty nebo jen čekali na palubě. Kterákoliv z lodí nás mohla poznat, kdykoliv mohla připlout válečná loď nebo by nás navštívila sesterská loď.
Vpluli jsme do ústí řeky. Vítr vál proti nám a museli jsme křižovat. Zkušený kapitán nás provázel hlubokým korytem. Po čase se vedle nás objevila loď Východoindické obchodní společnosti Gallant.
Báli jsme se vyzrazení a nakonec nás pozdravili. Vyvěsili signály a bylo nutné na ně odpovědět. Neodpovídat znamenalo doznání. Odpovědět znamenalo se buď přiznat nebo získat čas.
Čas, to by o to co jsme potřebovali. Slečna Nora vyslala sovu podívat se po lodním vězení, které jsme tak usilovně chtěli odvléci.
 
Sova naštěstí loď objevila jinde a nemuseli se trmácet do uzounkého ústí a místo toho to měli blíž. Zakotvili poblíž a nechali přijet návštěvu z Gallantu. Ovšem past je past a rozkryli jejich krytí. Čas začal běžet. P2t minut do návratu nepřátel na palubu.
Bylo třeba se nalodit na čluny a odpoutat lana a kotvy. Je čas odvléci vězeňskou loď pryč!
 
Palba naprázdno z ozbrojené obchodní lodě navodila to špatnou situaci. Vzbudila poplach! Zde byly dvě lodě, které nás mohly ohrozit. Fregata a starší bitevní loď 1.třídy! HMS Diomede!
Nebyla tak pancéřovaná, ale i tak měla tři paluby děl! Největší jen "jen" dvaatřicet liber porovnání s námi nic extra, ale i tak jsou jich tři paluby a jsou vážně masivní!
 
Na molu se snažila uvolnit lana dobrá dvacítka lidí pod vedením slečny Nory. Střetla se s oddílem stráže, který sešel z trupu. V krátké přestřelce byli rozprášení a slečna Nora se svým typickým elánem všechny dovedla zpět.
Kotvy uvolněny, loď ve vleku a nebylo nad čím váhat. Vyráží se pryč!
 
Jenže válečné námořnictvo nespí a jedná. Nejlepší mořeplavci světa vyplouvali s fregatou a řadovou lodí. Obě v plné posádce a vyzbrojené. Nezbývalo než plout co nejrychleji s trupem ve vleku pryč.
Gallant mezitím nabíral na rychlosti a mizel. Tma nám pomáhala se krýt, ale během chvilky jsme měli fregatu i bitevní loď u sebe.
 
V ten moment to začalo! První salva z děl!
Ocelové koule narážely do trupu pancéřovaného monstra. Náraz byl šokující. První Emanuelova zkušenost s námořním bojem právě začala!
Celé to bylo šílené a rychlé. Byl zvyklý na střelbu, ale tohle byla kanonáda. Vedle zařazená fregata pálila ze svých "malých" děl a trup HMS Black Prince vydával typický zvuk bauncnutí.
Civilisté, námořníci, odbojáři. Ti všichni nyní stáli u děl a byli rozhodnuti bojovat za svůj život. Nebylo na co čekat. Ta chvíle nešla vzít zpět.
 
"Dělááááááááááááááááááááááá, vysunoooooooooooooooooooouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuttttttttttttttttttttttttttttt!!!"
Střílny se zvedly a do temných otvorů v trupu se pod ocelové příklopy vsunuly ještě temnější a zlostnější kusy černé oceli.
Ocel, jež slibovala zkázu, utrpení a smrt. Tak se poprvé stal Odboj účastníkem námořní bitvy.
"Páááááááááálllllllll!!!!!!!"
 
Ocelové granáty vyletěly z ústí a zakously se do měděného plechování fregaty. Ovšem, to je něco, co neodolá síle děl HMS Black Prince z velké blízkosti. Tak začalo, až lítostné párání fregaty. Gallant ujížděl o sto šest a zcela jistě musel mít nějaké informace podle, kterých nás vyhledal.
Fregata byla postupně porcována a Diodeme nás doháněl.
 
V polovině cesty z ústí Medway se začala fregata odpojovat a hořet. Zásahy jí poškodily natolik, že nabírala vodu a odpadala. Nakonec to zamířila na pobřeží jednoho z ostrůvků v záhybu ústí. Jenže nyní nás do parády dostala HMS Diodeme a její děla měla možnost plné boční palby.
Palby tří palub děl a námořníků Jeho Veličenstva. Takže Emanuela polilo horko! Horko, které se kombinovalo s mrazem, který běhá po zádech. Masivní stěna kouře, svist letících střel a nápor na bok pancéřované lodě. Dopady otřásaly trupem a celá loď se nahnula, jak se do ní opřela vlna vystřelené oceli.
Zatímco ostatní nabíjeli, Emanuel se snažil lidi povzbuzovat a vypadat důstojně. Držel se své staré role důstojníka a drill, který v něm byl uchován se opět probudil. Nekrčil se, ač chtěl, stál rovně a mluvil jasným rádným hlasem. Svůj strach polikal a pokud se to někde projevilo, pak dělal, jako by nic. Tito lidé nebyli vojáci a pokud někdo sloužil u námořnictva, tak rozhodně ne všichni od Hanzy. Jasné a krátké povely, strach za oponou. Vidět hlavně tolika děl mířících na vás v tak malém prostoru je velice depresivní. V řadě pušek a mase pěchoty se šlo pocitově schovat. Tady tomu najednou Emanuel nevěřil. V co věřil byla síla inženýrství a plátování, ale uvědomoval si, že taková masa děl udělá své. Žel se nemýlil a sem tam si kule našla cestičku skrze otevřenou střílnu nebo jiné místečko. Co se dělo? Kule vlétávali dovnitř a odrážely se od stěn, jako skákající míčky. Dřevěné obložení tlumilo rány, ale i tak to byly děsné chvilky. Jen štěstím to nikdo neodnesl.
Vyděšené tváře lidí mluvily za vše. Bylo třeba jednat. "Nekoukám! Nabíjet! Nabíjet!!!!!!" Tok myšlenek se upnul k činnosti a nikdo nezahálel. Bylo to vzrušením? Odhodláním? Nevěděl. Věděl, že mu záleží na posádce jeho lodi, na odboji a byl ochoten pro to riskovat i život.
 
Tohle bylo jeho pole. Bitvní pole. Tady se cítil, jako doma. "Nabito! Nabito, Nabito,......" Jako ozvěna se to slovo šinulo po palubě. Byl čas dát soupeři trochu včel do kožichu. Třeba ho to přestane bavit. Stodesítky byly smrtící stejně, jako čtyřiašedesátky.
 
Pohled na trup Diodeme dával jasně najevo, že se tam musí dít peklo! Bylo mu líto těch mužů, ale nemohl s nimi mít slitování. Nešlo to. Bylo třeba učinit, co se učinit má.
"PÁÁÁÁÁÁÁL!" zařval Emanuel.
 
Lodí otřásla vlna energie a naklonila se. Dým a jasné záblesky dávaly pocítit sílu technologie a nyní. Nyní jen čekal, až uvidí dopady střel. Kolem Diodeme se zvedly gejzíry vody a pár střel prošlo dovnitř.
Už jen na tu vzdálenost bylo patrné, že to co se tam děje, je něco, co nechtěl zažít.
Posádka automaticky nabíjela a v něm rostl pocit hrdosti, že může být po boku, tak skvělých válečníků. Staré pocity se vracely.
 
"To je ono Emanueli! Tohle je tvůj svět!" Byla to ONA a tentokrát měla pravdu.
"Líbí se ti to a můžeš se k tomu vrátit! Ty víš co máš dělat!" radila mu, lákala ho, naváděla.
 
"Líbí, ale tohle ti nevěnuji." mumlal si Emanuel pod vousy. Ten pocit jistoty mu dával odvahu odolat. Nevěděl, kde v sobě vzal opět tolik jistoty a síly, ale to kde byl a co se dělo ho ujistilo, že to dělá správně.
Střídaly se salvy s Diodeme a atmosféra houstla, čím blíže byli konci ústí řeky, až najednou......
Vyjeli z ústí! Ovšem Diodeme to nevzdal. Proděravělý trup a sotva polovina funkčních děl ukazovala, jak moc špatně na tom loď je. HMS Black Prince se nesl na vlnách docela v pořádku. Jen jednou posílali do lanoví lidi, odřezat takeláž, která to odnesla a brzdila je.
No a pak to přišlo, Diodeme se natočil špatně. Možná vlivem osudu, možná poškozením, možná poryvem větru. Na tom nezáleželo.
Tohle nebylo o tom totálně zvítězit, ale ukončit situaci, která by pro HMS Black Prince byla nešťastná. Poslední salva, která měla vše ukončit mířila přímo na záď lodě. Nejslabší místo, sen všech námořníků v bitvě.
"PÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁLLLLLLLL!!!!!!" za tohle mě bude slečna Nora nenávidět!
Střely z poloviny cíl minuly jen těsně, ale polovina zasáhla a jedna. Jedna zcela jistě zasáhla sklad munice!
Objevil se obří záblesk a tlaková vlna se rychlostí blesku rozlétla ve tvaru koule po hladině i obzoru. Do vzduchu vylétlo množství třísek, trosek, masa, plachet a všeho co bylo na lodi.
Pohled, jako jediný z tisíců. HMS Diodeme byla rozpůlena silou exploze a osud jejich námořníků tím byl zpečetěn! Ani plovoucí rakev se tomu nedalo říkat. Polil ho tak vítězný pocit, až se zastyděl, ale byl tam.
Jsou zachráněni oni i lidé na vězeňském trupu. Opět si na ně rozpomenul. Zapomněl na ně, během bitevní vřavy! O to více byl jeho pocit z dobře odvedené práce sladší.
 
Jsou zachráněni a Odboj bude žít! Celé ty útrapy s únosem lodi Jejího Veličenstva se změnily v jeden jediný pocit a emoci.
 
Bylo to:
MAGNIFICENTNÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
 
Tak tam stál a hlavou se mu honila slova. Slova muže, který si uvědomil kým byl, kdo je a kým bude.
V ten moment to věděl a ta slova si Emanuel vrýval do paměti.
 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Chválíte muže, kterým jsem byl, a proklínáte muže, kterým jsem.
V závislosti na tom, kterého upíra milujete, kdo budu, může být zatracen.
Přesto pro tebe prodám svou duši, zachráním nás všechny před našimi nejhoršími já,
neznám jinou lásku než tuto, nebojím se jiného pekla.
 
Jsem, jaký jsem, protože jsem byl stvořen.
Zvedám hory, srážím je a tlačím sedm moří.
Sklízím hrozny hněvu, jsem ruka, která krmí,
jsem síra padající z upířích křídel.
 
Proklínám zatracené a žehnám slabým.
Pro chromé chodí a pro němé mluví.
Chudí a utlačovaní nalézají svůj odpočinek ve mně,
lámu řetězy a přivádím svobodné.
 
Ničitel světů, stal jsem se smrtí.
Zahaluji noci, blížím se k bajonetům.
Jsem nejtemnější údolí, kde je meč brousek,
stín smrti je moje silueta.
 
Byl jsem ukován v ohni zapáleném před dlouhou dobou.
Zrozený z kalichu, který není můj.
Ale tímto prvorozenstvím v člověku jsem vzorem,
jsem tisíckrát znásobená síla.
 
Jsem fotografie milovaných, teď už jen vzpomínky.
Jsem složené vlajky, roztrhané, potrhané a historie.
Přesto jsem to já, kdo je držel vysoko v Pyrrhově vítězství,
jsem Idea, pro kterou jsme umírali, po celou věčnost.
 
Jsem spalující horko, jsem krutá zima.
Jsem zlomený spánek, který otřásá tvou duší.
Jsem ten naivní mladík a ustrašený stařec,
já jsem PEKLO, za které se modlíš, že to nikdy nepoznáš.
 
Jsem voják a nikdo mě o to nežádal.
Zvedl jsem pravou ruku a řekl "Pošli mě!"
Jsem muž, kterým jsem chtěl být,
vtělená noční můra snů mých nepřátel.
 
Jsem uklidňující bezpečí, které známe doma.
Já jsem ozubená kola válek, o kterých doufáme, že jimi nebudeme.
Modlete se, abyste mě nikdy nepotřebovali, ale když to uděláte,
jsem také strach, který vás k tomu přivedl.
 
Jsem cherubín a prvotní hřích.
Vládnu padlému světu a zlomeným lidem.
Z hlubin vod, až po hučící větry,
jsem nové začátky a blízké konce.
 
JÁ JSEM ..............................................