Kočár poslední cesty

"Je zde kočár vaše Výsosti, můžeme jet." oslovil kapitán prince.
 
"Ještě ne, mám schůzku s agentem královské tajné služby. Postarejte se kapitáne, aby nás nikdo nerušil." oznamoval princ.
 
Zahalený kočár, na něm vozka a jeden přísedící pomocník. Vše se vybavovalo v jasných barvách a bylo ostré.
Sám by si nevzpomněl, ale jeho paměť dokázala ve vzpomínkách hledat snadněji a sama od sebe, než si kdy pamatoval.
Vše co vykonal viděl a mohl posuzovat znovu z více cizího pohledu. Zpětně je vše jasnější.
 
Napřahujíce dlaň a v prstech mince,
byly dvě, pro každý důlek jedna.
Tak, aby do nich dobře sedla.
 
Jenže on žádnou nevezme.
On žádnou nepřijme.
Nikdo mu ji nedá.
 
Je to všechno totiž jinak, leda...
...leda další den, kdy je upír pobouřen.
On za křižovatku nemůže, ale...
...Nora a Emanuel mu z ní pomůže.
 
Budou kosit, budou se bít,
toť jsou ti dva, jež se jim chce žít.
Rusalka a rytíř bájný,
tak zemře lovec, neb je agent tajný.
 
Byl to okamžik, Emanuel jen zamrkal. Ta únava byla velká, bylo třeba rozdělit úkoly. Už aby to skočilo, ale musí ho zabít. Zabít a minimalizovat ztráty.
Toho upíra zabijí. Emanuel věděl, že ho chce zabít a věděl, že upíři sem nepatří. Co nevěděl, bylo proč.
 
V gardě byl řád, ale Odboj, byl prostě více rodinný. Měl více přátel, než kdy předtím a to zde byl jen chvilku.
Věděl, že je tam, kde má být a dělá co má dělat. Přišlo mu to podivně osudové.
 
"Jako bys se mnou nikdy nebyl šťastný, to ti již nejsem dobrá?" ONA
"Opravdu mě chceš ignorovat, vždy jsem tu byla pro tebe." ONA
Jenže v pozadí byl i jiný hlas. Hlas, který patřil někomu staršímu.
Byl to zpěv MATKY.
 
Marně se upír snaží ze smyčky vymanit.
Každým pohybem, se oprátka utahuje.
Kousek a kousek, jako něco nevyhnutelného.
Tak se chýlí čas, kdy z agenta zbude jen prach.
Jeho znamením je krátké Tik, Ťak!