Nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko!

https://www.youtube.com/watch?v=WR7fwMM5ccc&list=PLEgitbcVkEMmeJWGM9e96L103Pt1m8UGS&ab_channel=Bill383
 
Lavice mu připomínala ty z vojenské školy. Sedával na nich, jako kadet. Vzpomínal na ta krásná léta. Mládí, pocit úspěchu, vše bylo jak ve snu.
Tihle mladí vojáci námořní stráže mu je připomínali a mladý poručík mu byl velice sympatický. Miloval ten pocit, když velel takovým mužům.
Probouzeli se v něm staré pocity a obdiv k vojákům rostl. Jako by se něco probouzelo. Ten mladík ze školy. Vůně školních kasáren, pocit z uniformy, zbraní, vyrovnaných řad a hrdost. To co dávno ztratil.
Na chvilku viděl střípek vzpomínek a po dlouhé době něco, v co již nevěřil. Upřímnou radost a čiré štěstí.
 
Okamžik to byl krátký a pomíjivý, jelikož přišla ke slovu realita. Bolest hlavy a únava ho vracely na zem spolu s pocitem neúspěchu.
Čas se krátil a moc možností nebylo. Prostě začal znovu do poručíka valit odkaz na to, že nemusí zemřít ani on, ani jeho muži. Snaži lse apelovat na jeho čest a nabízel možnosti.
Chvilku mu připadalo, že mluví se zrcadlem a navíc sám k sobě. Ty argumenty, jako by říkal on sám. Přesně chápal o co se jedná, ale protiargumenty nenašel.
Emanuel, se však stále snaži la doufal, že ušetří životy těch vojáků a zároveň i lidí z odboje. Je s podivem, že chtěl tolik zachránit i ty vojáky.
Nicméně prokoukl, čím to bylo. Líbili se mu, ještě stále v něm byl ten voják, kterým toužil být.
 
"Emanueli, proč si neoblečeš svůj kabát? Přece miluješ své kapitánské výložky." zazněl JEJÍ hlas a hlavou se m umihla vzpomínka na černý kabát královské stráže. Nejskvostnější opojný pocit štěstí, kterého se mu kdy dostalo.
Takhle lacino mě nezískáš. To je můj pocit, moje uniforma a mé rozhodnutí.
 
Kapitán se probudil do reality. Slečna Nora zahájila agresivní vyjednávání. To děvče je opravdu třída. Nidky by nevěřil, že v tak "křehké" mladé ženě je taková síla.
Bylo mu, až hanba, že se z něho stává takový neohrabaný velitel. "Zlepšovala se každým okamžikem." Věděl, že prostě není fit, konstalace nepřála a prostě se netrefil skoro s ničím.
To se tak někdy stane. Podstatné je s tím pracovat a nezamrznout.
 
Netřeba stahovat kalhoty, brod je ještě daleko!
 
Joe Hill odešel a na tváři mladíka se zračilo překvapení. Co se asi bude dít? Emanuel věděl jedno. On je už mrtvý a cokoliv udělá, tak je jen bonus.
Nechtěl svůj život zahodit, ale se svou smrtí počítal. Nebylo proč se nyní bát smrti. Občas si říkal, že by ji i přivítal, ale do náruče jí skákat nebude.
Prásk a dutá rána. Prásk a dutá rána. Prásk a jiná dutá rána. Moment! Tady něco nesedí!!!
Poručík Taylor dospěl ke kýženému naplnění a konci slepé uličky. Loď padla do rukou odboje a Emanuela začala strašně bolet hlava, brnět prsty na rukou a dělat se mžitky před očima.
 
Slečna Nora! Vypadala tak, tak, hmmmm... střízlivě? Prásk! Tohle byla facka a zasloužená.
Omdlel... vyčerpáním.
To děvče! "Prosím postarejte se o děvče v podpalubí." První co mu kanulo na mysl bylo to nebohé skotské děvče s neuvěřitelnou odvahou.
 
Emanuel se šel rozloučit s poručíkem Taylorem na palubu. Ani nevěděl, co bylo dříve. Jestli omdlel, nebo se loučil s vojáky. Hlava se mu motala a dopadala na něho únava. Cítil, že si to může dovolit. Loď se podařilo získat a díky vypuštění vojáků do člunu bude o starost méně. Dohodli se, že poručít s jeho zbytkem užů, kteří jsou vzhůru, požije laudámum. Alespoň na oko se dá říci, že byli mimo a měli omluvu. Třeba se nedostane před popravčí četu. Věřil, že pověst "Temného kapitána" bude dostatečnou omluvou, ač ne pravdivou, pro zachování života těchto mužů. Pohledy poručíka a bývalého kapitána se střetly. "Byly už mrtví, co?" Omluvné gesto ramen a dosznání, že vlastně byl oblafnut. Emanuel zasalutoval, aby vzdal poctu dobrému vojákovi a poručík mu pozdrav oplatil. Vyjímečný pocti. Ztracený pocit. Pocit, který může cítit pouze ten, který zná hrdost ze služby. Ne jen vojenskou, ale prostě služební hrdost. Pak poručík dodržel slovo a požil uspávací prostředek.
 
V lanoví bylo živo, starý mořský vlk je proháněl, ale nebyl vítr.
Safra, roztápět kotel je nesmysl.
ady se musí rychle pryč.
Nedá se nic dělat a je třeba ještě jednou čarovat.
 
Slečna nora spojila své síly s Emanuelem a jali se připravovat rituál.
Znovu se chystal dotknout té podstaty, která mu připomínala život, proudění hudby, energii, jež byla tak unavující a opojná zároveň.
Peří, křída, deska.
Ve dlou se slova rituálu odříkávala úplně jinak.
Cítil to, opet to cítil! Ne! On to i viděl. Vážně to viděl! Doslova se před jeho zrakem navazovalo spojení světa na proudy hudby, hlasů, všeho možného.
Bylo to vážně něco. Ve dvojhlasu to více rezonovalo a přišlo mu to krásné. užíval si ten moment souhry se slečnou Norou.
Musí poznat více z této oblasti. Líbilo se mu to. Připomínalo mu to svým způsobem tanec a hudební představení.
Souhra, jako, když zapadá formace do sebe a linie patří kam mají, jen ladněji a plynuleji. Byl to koncert.
Pak uslyšeli pleskání vlnek, šelest větru v mlze a... a... a... a doprdele!
 
"Well, well, well, koho pak to tu máme!" upíří lovec si pro ně přišel. V celé své kráse stál na lodi a vyčerpaný Emanuel věděl, že teprve nyní začíná to pravé představení a boj o život odbojářů.