Dobré úmysly vedou do pekla

Stál tam a nevěřil tomu ani slovo. Skutečně to tak bylo?
Utíkala, nechtěla odpovědět. Ne, nemůže utéci.
Vždyť nevidí, že tu jsem? Jen potřebuji odpověď.
 
"Proč jsi tu pohovku tak moc odhodil?"
 
Choulila se Rusalka,
choulila se strachem.
Uzavřená před minulostí,
stejně tak před kapitánem.
 
Pohovka je těžká a přece lehce letí,
zrůda se tvému počínání kření.
Takhle si vedeš, v těch šlépějích kráčíš,
ale ty ji přece nemlátíš.
 
Zastavil to, zastavil temnotu! Zastavil ji! Nepřišla a on věděl, že se nic nestane.
Jenže i tak napáchal škody. Ne, on ji chce chránit. Viděl tu křehkou dívku, které někdo tak surově ubližoval.
Viděl to co již mnohokrát. Viděl to, co nemohl změnit. Jak pomoci, jak ukázat, že není zvíře?
Věděl, že mu na ní záleží. Věděl, že to není ONA! Chtěl jí ukázat, že je vše dobré.
 
"Emanueli? Co to děláš? Ty mě máš rád? Jestli ano, tak mě nebraň."
 
Objal ji. Cítil, jak se chvěje. Jak je chudák vystrašená. On ji chápal, nyní viděl ty rány. Jenže...
Jenže ty rány nebyly jen staré. Viděl je, viděl rány se svou vlastní stopou. Byly jiné, byly...
 
"Co vidíš Emanueli?" ptala se ho ONA.
 
...TEMNÉ, bylo pozdě. Poznával svou stopu. Nevěděl jak. Viděl to.
Vracelo se to, byl zocelený, byl těžko ústupný, byl systematický, byl voják.
Jenže Nora voják není. Nora je jeho protiklad. Je to někdo, ke komu si vytvořil pouto.
Viděl její obětavost. Ona mu ukazovala jeho strohost a necitelnost.
Nora byla... byla... byla...
 
Byla pryč! Zavřela se, než stačil vrátit pozornost od Ilji.
Sedl si a začal se omlouvat a mluvit. Dobře věděl, že je pozdě. Rány již zanechal.
Kde byla ona cíle vědomost pana Temného kapitána? Kde byl jeho klid a necitelná maska?
Copak vedlo jeho kroky? Věděl to. Věděl, že mu na ní záleží a věděl, že si to neodpustí stejně, jako ona neodpustí jemu.
Neodpustí mu a bude zařazen po bok těch, kteří způsobili, že trpěla i ONA!
 
"Emanueli, cos to provedl?" ptala se ho ONA.
"Pššššššš, pšššššš, pšššššš, ty ruce se ti zahojí."
"Kde je tvůj úkol Emanueli? Na co se to soustředíš?"
 
Cítil chlad průvanu z okna, které otevřela. Slyšel ten zvuk otvíraného okna.
Byla pryč. Byla pryč a věděl, že na ní moc tlačil. Stal se stejným, jako ostatní.
 
Kde je tvůj klid kapitáne, kde je chlad mysli tvé?
Kde se válí, kdepak lítá kus stoickosti té?
Chtěl jsi chránit! Chtěl jsi bránit!
Teď se bude děvče tebe stranit.
 
Pozdě, bylo pozdě. Ilja měl pravdu. Ne! Nora měla pravdu.
V čem se lišil od těch co ji týrali? Viděl ty oči. Znal tu bolest.
 
"Jsi to ty KAPITÁNE? Dlouho jsme se neviděli."
 
Nepotřeboval to cítit. Věděl, že to musí uhasit. Věděl, že se musí pokořit.
Byl příliš tvrdý nejen na ni, ale i na sebe. Teď nesměl prolamovat ledy.
Tohle bude chtít čas, čas na pokání. Protože... Protože...
 
PROTOŽE CO? PROTOŽE JSI JÍ UBLÍŽIL EMANUELI!
 
Tak a teď sis to přiznal. Zase jsi zpět. Pozdě.
 
"Sebelítost KAPITÁNE? S tím si dovedeme poradit, že?"
 
Bylo to dávno, bylo to teď a přesto vše jinak stejné. ÚKOL, soustředit se na úkol. Tohle bude muset pěkně sníst.
Stejně, jako tehdy v pokoji, když ošetřil děvče. Stejně, jako tehdy.
 
Šel se napít, spát a přiznat si pravdu, kterou nechtěl.
 
Ráno raníčko, ach má písničko.
Dal by sis k té snídani i kafíčko.
Kávička tě povzbudí, k úkolu tě donutí.
Třeba tě pak strasti opustí.
 
Neopustilo ho nic. Stála ve dveřích a byla taková, mrtvá.
Byla mu vzdálená.
 
Dobré úmysly ho zavedly do pekla, ze kterého nepovede snadná cesta.
Pokud vůbec. Jenže on ji měl rád.