Tu hodinu už nedám nikomu

Cestu do Portsmouthu strávíme přemýšlením o nejčastějších jménech ulic. Existuje nějaké univerzální, které bychom mohli používat jako krytí bez ohledu na město, kam směřujeme? Bylo by to pohodlné. Pohodlné a bezpečné. I když se snažíme, odpověď nenajdeme. Od jisté chvíle totiž víc řešíme, jak vtipná některá jména jsou. No co… alespoň tak na chvíli zaměstnáme mysl.

Čím blíž městu jsme, tím méně se do debaty zapojuji, uvažuji o tom, co musím udělat já.

Musím si promluvit s Francescou. Dřív, než začneme připravovat obsazení Černého prince. Musím ji říct, že nebudu schopna splnit závazek, který jsem ji dala. Neudělám to. Nedám ji hodinu svého času. Nejde to. Tu hodinu už nedám nikomu.

Udělat tohle rozhodnutí bylo složité. Pokud nám sovy nepomohou s únosem lodi, sami to zvládneme jen těžko. Budu ji muset říct, že dělám dost, … že se snažím. Že je nevnímám jako věc. Že jsem našla cestu, jak je udržet na tomhle světě… Přivedla jsem Ilju. Našla jsem pro ně poslání. Nemusí jen nosit zprávy. Mohou mít, co chtějí a mohou mít i víc… být důležité, ne pro své schopnosti, ale samy o sobě. Jako při krádeži stolu krále Artuše… být symbol, naděje… mohou být zase viděny. Mohou nám pomoci i bez té hodiny.

Ubytujeme se v několika-patrovém hotelu nedaleko přístavu – doufáme, že odtud bude lepší výhled na lodě i okolí. Než se však najíme, padne tma… výhled bude muset počkat. Stejně mě čeká ten rozhovor. Děsím se ho a ničemu nepomáhá ani fakt, že se mnou přestal komunikovat Svar. Vím, o co jde – bojí se, že přijde o to, čeho já se tolik děsím. Nedokážu mu pomoct. Nemůžu mu nic slíbit. A zároveň se cítím strašně, protože ho odsouvám na druhou kolej. Takhle to být nemělo. Tohle si nezaslouží.
 


Pokazila jsem to. Dělá se mi zle z toho, jak neobratná jsem při vysvětlování byla. Francesca přerovnala alkohol v našem apartmánu, velkou část vypila (nevím proč, když na ni, stejně jako na Ilju, nepůsobí) a vzala si čas na rozmyšlenou. Rozhodně však nevypadala, že by kdy chtěla souhlasit. Musím o tom říct ostatním. A jestli jsem se rozhovoru se sovou děsila, … tohle je naprostá noční můra. Emanuel si mě vychutná. Udělá to! Vím, že to udělá.
 
Dojdu tedy pro ostatní a připravím se na nejhorší. Nádech. Výdech. To dám. Budu muset. „Nejsem si jistá, že nám s Bílou královnou pomohou sovy… spíš ne.“ Vystřelím. Srdce naráží do hrudníku. Mám strach. Pohledem propátrávám zem. Dívat se do očí je nebezpečné. Bral by to jako provokaci. Bezděky se přesunu tak, aby mezi mnou a Emanuelem bylo sofa. Vím, kde je a co právě dělá. Přestože studuji zem a každý kout pokoje, přesně vím, kde je. Nevědět je příliš riskantní.
 
„Neudělám to.“ Pokračuji přes jeho naléhání. Budeme muset najít jiný způsob. Chci, aby věděl, že jsem se snažila, … že i Ilja je tu kvůli sovám, … tedy mimo jiné kvůli sovám. „Asi jsme s Francescou nezačali nejlépe.“ ozve se kostěj. (On by podmínil svoji pomoc sovám, jejich pomocí na lodi. S tím však nikdy souhlasit nebudu. Bez ohledu na to, jak se rozhodnou, si svůj život zaslouží.) „Byla to jen facka.“ zakročím, než si Emanuel začne představovat něco hrozného. „Ani by z ní neměla modřinu… myslím.“ Na chvíli se na kapitána podívám. Zdá se, že mě tak úplně nechápe. „To přeci muži dělají. Občas jednají impulzivně. Nešlo o nic strašného.“ Sama nevím, co mu vlastně vysvětluji. Hloupost! Někomu, kdo klidně obětuje celou vesnici, bude sotva dělat vrásky nějaká facka.
 
Riskuji pohled na Ilju jen proto, abych zjistila, že pohodlně sedí… a usmívá se. Naprosto mě tím zaskočí. Nemůžu uvěřit. Úsměv? Teď? Je to jen mžik. Postavit některé hradby totiž trvá pouhou chvíli. Ještě okamžik se ta nitka důvěry k němu napíná a pak praskne. S tichým „lup“ vznikne další zeď…