Příliš unavená na myšlení

Jsem unavená. K smrti vyčerpaná. Oči sotva držím otevřené. Nedokážu se soustředit, nedokážu myslet. Omdlím nebo budu zvracet. Každé místo prosí, abych si na něm ustlala. Podlaha o to doslova žadoní.
 
Vzrušení z boje s upírem odeznělo. Kolem jsou bezmála potoky krve… ale všichni žijí. Naštěstí! Potřebují však ošetřit. To jediné mi brání nevyužít lákavou nabídku podlahy. Snažím se spolupracovat, zorganizovat vše potřebné a pak čistit, šít, obvazovat… pomáhat. Pohled se mi, co chvíli rozostří. Přestávám mluvit. Je to příliš složité. Někdo mě dloubne do zad. Upozorní na Francescu. Tuším, kdo to byl.
 
Najáda chce pomáhat. Zaskočí mě. Něco takového bych od ní nečekala. A zatímco se vrátím k ošetřování, v hlavě mi rezonuje pronikavý hlas, který ji s každým novým člověkem, u kterého se zastaví, vychvaluje do nebes. Jsem unavená a nedokážu se soustředit. Sotva postřehnu, jak moc mě ten hlas formuje. Jak moc si teď najády vážím. Zatřepu hlavou. Zavřu oči… a na okamžik usnu. Takhle to nejde, začínám být úplně mimo. Zvednu se, abych si našla místo pro spaní. Už jen pár zraněných. Už jen chvíli a půjdu. Přísahám.
 
 
Sotva zavřu oči, už mě budí Ilja… dívám se na něj a nevím, kde jsem, co tu dělám, a proč mám oblečení od krve. Ach ano jistě, HMS Black Prince, upír, boj, ošetřování… vždyť už vstávám. První ze všeho se rozhodnu uvařit čaj - ten nejsilnější a nejsladší čaj-. Emanuel se totiž chce vykoupat a já nemám nemenší chuť sdílet s ním tak malý prostor. Vykoupu se až po něm a hned pak začneme řešit další postup!
 
Není překvapivé, že Ilja chce jít za upírem. Chápu ho. Nemám to srdce mu tuhle možnost vzít. I když bych nejraději spala, loď opustila až za pár hodin. Na nějakou dobu se tvářila, že svět je v pořádku a my jsme v bezpečí. Jenže tu možnost nedostanu. Nejde to. Sama tuším, že upír ví příliš mnoho. Ostatně stejně jako Hanza. Viděli dost. A znají toho tolik, že pochopí, co to znamená. Bude to slabina nebo výhoda? Otevře nám to nějaké dveře nebo nás to, v konečném důsledku, oslabí?
 
Domluvíme vše potřebné, vybereme místo pro vylodění a pak se všichni rozejdeme. Emanuel za Francescou, já za Iljou. Potřebuji s ním mluvit. I když zase cítím, to dloubání do žeber a touhu jít za najádou. Splnit slib. Splnit sliby. Tančí všem na očích... to nemůže být náhoda.
 
Nadechnu se. Ilja vypadá… ztraceně. Potřebuji s ním mluvit. Zjistit, jak na tom je. I když pozornost stále přitahuje najáda. Ten pocit zmizí, až když pronesu: "Myslím, že bychom neměli zanedbávat potřeby tvého těla.” Už nějakou dobu o tom přemýšlím. O ceně, kterou jsem zaplatila. O poslání, které má kostěj. Lepší příležitost než teď už asi nebude. Jen kdybych nebyla tak unavená... takže i když se snažím, cítím z Ilji jen nepochopení. Nepochopení nebo možná nezájem.