Neklid. Sevřený žaludek i hrdlo.
Včerejšek byla chyba!
Obrovská chyba.
Selhání daleko za hranicí zdravého rozumu.
Moje selhání.
Chce se mi křičet, … utéct, … navždy zmizet v pocitu vlastní nedostatečnosti.
Znovu a znovu mi dochází, že nemáme plán, strategii ani pravidla. Nemáme nic z toho, tolik potřebného pro vlastní přežití, jak bychom mohli mít dost pro Odboj? Dohání mě to k nepříčetnosti. Nejsme víc než skupina bláznů na výletě. Skupina, která včera odhodila všechnu opatrnost a jen se bavila. A teď? Teď nás jistě čeká trest. Teď se musíme rozdělit a zmizet z hostince a to rychle.
Jedna moje část – taková, kterou bych sama sobě nikdy nepřiznala, chce, ať už mě někdo chytí. Ať tohle všechno skončí. To období strachu, utíkání. Období bez pravidel a vize. Závazek, který není možné splnit. Odboj, který by kdokoliv jiný řídil lépe.
Skoro celou cestu do Královnina parku, kde se máme sejít s ostatními, mlčím. Místo hledání cesty, místo plánování, se utápím ve vlastním zmatku.
Nakonec se přeci jen donutím trochu myslet – začít zjišťovat jaké máme možnosti. Kdy odjíždí loď, kdy jede vlak… Bohužel zjistíme jen to, že situace není dobrá. Nádraží už hlídají a kontrolují každého jednoho cestujícího. Smyčka se stahuje.
Konečně se objeví ostatní.
Vlak nepřipadá v úvahu… snad tedy přívoz. Jenže i ten hlídají. Pak tedy k mostu? Je poměrně daleko… třeba tam ještě nejsou.
Chyba. Jsou i tady.
Emanuel sežene loď. Dokonce i s kapitánem. Tak trochu se bojím, že muži ublíží, jen co přistaneme na druhé straně řeky (odkud bychom mohli pokračovat dál). K mé neskutečné úlevě však muž přežije. Nevím, co se stalo. Mate mě to. Očekávám nějaký podvod… explozi, pomalý jed, …)
Dívám se za odplouvající loďkou a nevím, co říct… Přežil.