Hra skončila

Chtěla bych říct, že je to stejné jako tenkrát… jenže tak to není, je to horší. Nedokážu ovládnout třes. Ve spáncích dutě tepe. Sleduji tříštící se vlny. Těch pár kroků dopředu mi připadá jako jediná přijatelná cesta.
 
Věděla jsem, že to bude špatné. Že moje neochota splnit závazek sovám nebude prominuta. Věděla jsem, že Emanuel vybuchne. Byla jsem na to připravená. Jenže výbuchem kvůli najádám to neskončilo. Z nějakého důvodu ho pobouřilo to, jak jsem se zastala Ilji. Urazila ho skutečnost, že nějakou facku občas dostane každá žena. Jako by měl potřebu lhát o prchlivosti mužů. Jako by chtěl popřít, že zbít ženu je běžné.
 
Tím výbuchem mě zaskočil. Odkopl pohovku a mě se na chvíli všechno vrátilo. Bezmoc. Ponížení. Strach. A především vlastní slabost. Copak může žena vzdorovat rozzuřenému muži? Je naivní myslet si, že to jde. Tohle muž nikdy nepochopí. Nejde to popsat. Panika, když někomu silnějšímu víří v žilách oheň. Když ho ovládne vztek, který přidá na síle a děsivosti.
 
Reakce vlastního těla, které si tohle všechno uvědomuje a samo tlumí jakoukoliv snahu vzdorovat. A někdy… někdy je vědomí silnější. Zkusí se vzepřít. Jednou. Dvakrát. Třikrát.
Jenže ten oheň musí ven.
Muži ho nedokáží uhasit.
Pak to bolí.
 
Ale tak to prostě je. Popírání je plivnutím do tváře všem, kteří to znají.
 
Jenže Emanuel si to nedal vysvětlit. Zaskočil mě znovu, když mě obejmul… Nevím, co tím dokazoval. Nevím, co se mu honilo hlavou. Nebránila jsem se. Jen jsem stála a čekala. Cena za vzdor je v podobných případech příliš vysoká. Já už to zažít nechci. Bolest protkanou děsem a nejistotou, kdy přesně přijde rána. Snaha tomu zabránit… oddálit ji. Vědomí nevyhnutelnosti. Nutnost podřídit se . Poslechnout. Stát a čekat. Jinak přijde trest. Je to jako mučení. Bolest je bolest… ale tahle kombinace je čiré šílenství.
 
A stejně jako tenkrát to nešlo jen tak ukončit. Nešlo otočit list. Emanuel se vztekal. Vyžadoval odpovědi. Znovu a znovu mě zaháněl do kouta. Pochopil, že i já jsem jednou z žen. Chtěl slyšet, že fackovat ženy je špatné… že to neschvaluji.
 
Napadá mě jen jeden důvod, proč tolik naléhal – chtěl slyšet, že odsuzuji chování Ilji. Chtěl získat převahu. Chtěl se cítit lepší, … protože on možná zabíjí ale rozhodně by takhle nemučil ženu. Jenže teď a tady mě mučil. Zvládl to i bez ran. Stejně jsem na ně čekala.
 
Doslova jsem žadonila o ukončení toho rozhovoru, … nepřijal. Využila jsem tedy příležitosti, kdy promluvil Ilja a Emanuel se zaměřil na něj. Musela jsem pryč. Zamkla jsem se v ložnici… ale to nestačilo. Nebyla jsem dost daleko. Děs zůstával. Dveře nikdy nejsou dost. Použila jsem lano a vylezla z okna. Utekla sem k moři.
 
Během jediného večera zmizela naděje i víra. Moje minulost měla zůstat spát. Neměla přijít sem. Tady jsem měla žít a bojovat za něco lepšího. Za sebe. Za Odboj. Za lidi. Minulost měla zůstal minulostí.
 
A teď, když ostatní ví, … když ukazují, že nejsou o tolik lepší – odvrací se a odchází od hádky nebo se při ní usmívají, baží po uznání své pravdy bez ohledu na cokoliv – nechci tu být. Nechci přiznat sama sobě a už vůbec ne jim, kým jsem byla. Nechci na to myslet. Nechci vzpomínat. Ženy mají cenu jen když dělají to, co chtějí muži. Proto je voda tak lákavá.
 
Na vězeňské lodi u Londýna jsou však lidé, kteří čekají na záchranu A já slíbila pomoct se získáním Černého prince. Otočím se a vydám se zpět. Dnes přespím někde jinde… a zítra se vrátím dostát svým závazkům.
 
Jen ty čtyři muže tam, už nikdy neuvidím stejně. Masky spadly. Hra skončila.