Skuteční lidé na neskutečné misi

Byla jsem k ruce ale vlastně jsem nedokázala příliš pomáhat. Ne, že bych nechtěla – jen byl pro mě svět vozů a výbušnin příliš vzdálený. Tak jsem se alespoň dívala. Učila se. Ani ne tak o vozech a o výbušninách ale o lidech. O naší malé skupině. O tiché Caře vonící po bylinkách, která si nechávala říkat Herbí. O upovídaném Maddoxovi, který si určitě velkou část vyprávění vymýšlel. O Apoleně, která se ho snažila překonat. A zatímco Maddox vyprávěl příběhy o sobě a svých úspěších… Apolena vyprávěla příběhy, které rozechvívaly srdce. Příběhy o naději, lásce a správných rozhodnutí. Veselé báchorky o lidské hlouposti s nevyřčeným poučením. Učila jsem se o Percym, který byl připravený nám každý jeden odvyprávěný příběh zahrát. Julia, která už nikdy nic hrát nechtěla. Jednoruký Lewis se nepřestával usmívat a zastal víc práce než většina mužů. Mimoděk se mi zmínil, že se konečně cítí doma. Čím déle jsem s nimi byla, tím víc jsem mu rozuměla. Byli úžasní. Pokud se báli, nedali to na sobě znát. Byli inspirativní.
 
Když nastala chvíle setkání, když se objevil signál, že se blíží vůz s upírem, začali postupně utichat. Doléhalo to na nás. Každý se s nervozitou vyrovnával po svém. Percy plácl Herbí po zadku a dokonale ji tím rozhodil. Tváře ji zrudly, když ji přál hodně štěstí. Lewis očima propátrával okolí, zkoušel směr větru a hledal nejlepší úhel. A Julia byla bledá tak, že se ve sněhu téměř ztrácela… nastal čas. Vyhnali jsme dobytek a Ilja, k mé nesmírně hrůze, zůstal na cestě. Snažila jsem se ho přivést k rozumu. Donutit ho stáhnout se zpět do bezpečí, kde je menší šance, že nás upír před výbuchem odhalí. Nešel. Tím gestem mi připomněl Emanuela. Vzdala jsem to. Moje slovo tu prostě nic neznamená. Vrátila jsem se a nechala kostěje, aby si dělal, co chce.
 
Kočár konečně přijel. Sean a Vin vyskočili, ozvala se exploze, která rozmetala nejen vůz ale i krávy… a k naší hrůze, upír přežil. Sledovala jsem ho a nutila se ke klidu. Takhle to být nemělo. Výbuchem to mělo skončit. Jenže neskončilo. Upír tu stál, hořel. Všude kolem byl cítit dým, krev a spálené maso. Dělalo se mi zle. Někdo za mými zády pronesl peprnou nadávku, někdo další – snad Julia začal zvracet.
 
Vykročila jsem. Ti lidi za mnou už nebyli neznámí... byli mi blízcí. Musela jsem být vepředu – abych je ochránila. Abych přitáhla pozornost na sebe. Snad to byl i drobný akt pomsty určený Iljovi. Ukázka toho, jak hloupé je jednat na vlastní pěst. Jak nebezpečné a zničující to může být. Vždyť tohle přeci zná. Taky nebojoval sám... tak proč na to zapomněl? Chtěla bych s ním mluvit, připomenout mu... že k nám patří. Že rozhodnutí ho přivést, bylo možná moje ale tenhle boj je náš... Vrhnu na něj rychlý pohled. Otevřu ústa, abych ho oslovila a vyzvala ke společnému útoku, jenže to už nestihnu. Vykřiknu. Překvapením i bolestí. Upír. Stalo se přesně to, v co jsem doufala, vybral si mě. Až teď mi dochází, že tohle vlastně nechci – já nechci umřít! Nechci navždy zmizet...
 
Před smrtí se vám prý před očima přehraje celý život. Může být snad něco děsivějšího? Nechci to! Nechci vidět to, co jsem zatlačila, popřela, smyla a zadusila. Nechci vidět minulost. Byla by horší než všechna bolest přítomnosti.
 
Nestane se to. Neuvidím svůj život. Uvidím jen jedinou vzpomínku. Jasnou v každičkém detailu. Sedím na vrbě nad nevelkou ale poměrně hlubokou tůní. Komíhám nohama a vesele se směji. Spokojená jako dlouho ne. Tady jsem si hrála jako dítě. A teď jsem sem vzala Daniela. Ukázat mu své malé království. Sdílet ho… s někým koho miluju. Stojí po pás ve vodě ve tváři zvláštní napětí.
„Pravda nebo úkol?“ řeknu.
„Pravdu.“ Pokrčí rameny.
„Kdybys mohl mít jedno přání – mohl bys chtít cokoliv na světě, co by to bylo?“ zeptám se a nedočkavě poposednu. O tomhle jsem jen četla. O lásce. A teď ji konečně prožívám. Zadívá se do dálky. Oči mu zasvítí, ruce sevře v pěst… pak jako by se probral, vrátí se příčetnost, kalkul, klid. Lišácky se usměje.
„Tebe.“ odpoví. Tenkrát jsme tu změnu v jeho očích neviděla, vždyť právě řekl to, co jsem chtěla slyšet.
„Pravda nebo úkol?“ pronese pro změnu on.
„Pravda.“ rozhodnu se. Čekám stejně hloupou otázku, abych mohla udělat stejně hloupé romantické gesto.
„Čeho na světe se nejvíc bojíš?“ zeptá se místo toho. Na chvíli se mi sevře žaludek. Odpověď znám už dlouho. Mlčím a promluvím až po chvíli.
„Umírání.“ Přiznám. „Nebojím se smrti, bojím se umírání.“
 
„Té chvíle, kdy bude na vše pozdě.
Kdy už nepůjde nic změnit.
Kdy se dozvím, jak jsem žila…“